Článek
Už cestou z práce jsem cítila, že jsem nervóznější než obvykle. Poslední týden byl Tom nějaký odtažitý, odpovídal krátce a párkrát zrušil naše plány s tím, že má moc práce. Říkala jsem si, že si prostě potřebujeme v klidu popovídat a že se to vysvětlí. Z práce jsem vyrazila o něco dřív, v tramvaji jsem si otevřela náš chat a znovu zkontrolovala čas schůzky, jestli jsem si něco nepopletla. Do kavárny jsem dorazila asi o deset minut dřív. Byl podvečer, uvnitř poloprázdno. Mísila se ve mně nervozita s očekáváním, pořád jsem ještě doufala, že tohle rande některé věci urovná.
U našeho stolku čeká úplně cizí žena
U stolku, který jsme měli zarezervovaný, ale neseděl Tom. Seděla tam cizí žena, od pohledu přibližně v mém věku, možná lehce přes třicet. Měla před sebou kafe a vypadalo to, že na někoho čeká. Napadlo mě, že si prostě sedla k volnému stolu, a chtěla jsem si jen vybrat jiné místo, ale když jsem se na ni podívala pořádně, všimla jsem si, že si mě taky prohlíží jinak, než by se podívala na náhodnou zákaznici. Zvedla se, přišla ke mně a zeptala se: „Ty jsi Jana?“ Přikývla jsem a ona se představila jako Eva, „Tomova bývalá“. V tu chvíli mi ztuhlo tělo, nevěděla jsem, jestli mám utéct, nebo se začít vyptávat. Připadala jsem si hrozně trapně, stát tam uprostřed kavárny s kabátem v ruce, takže když mi klidným hlasem řekla: „Pojď si na chvilku sednout, prosím,“ prostě jsem ji poslechla.
Sedla jsem si naproti ní a snažila se tvářit víc v pohodě, než jsem byla. Eva šla rovnou k věci. Řekla mi, že mi prý dluží vysvětlení, protože podle toho, co jí Tom doma říká, a podle toho, co píše mně, to nevypadá, že bychom každá věděla celou pravdu. Začala vysvětlovat, že spolu s Tomem pořád bydlí v jednom bytě, že oficiálně „mají pauzu“, ale reálně spolu pořád fungují jako pár – jen se často hádají a je to mezi nimi napjaté. K Tomovu telefonu se dostala ve chvíli, kdy jí připadal podezřele tajnůstkářský. Jednou večer ho nechal v obýváku odemčený, tak se jí to prý sečetlo a prostě se podívala. A tam narazila na naše zprávy a domluvené rande v téhle kavárně. Přiznala, že sem šla napůl ze vzteku a napůl proto, že nechtěla, abych žila v podobné iluzi, jako léta žila ona.
Důkazy o lži, které už nešlo ignorovat
Moje první reakce byla spíš odpor a pochybnost. Hlavou mi běželo, že to přece není možné, že by mi Tom takhle lhal. Eva ale začala vytahovat konkrétní věci. Ukázala mi fotky z jejich bytu z minulého týdne, kde byl Tom v domácím oblečení, s poznámkami typu „dnešek doma“. Pak mi ukázala potvrzení o zaplacené společné dovolené na léto, kterou spolu plánují už delší dobu. Nakonec mi přečetla část zpráv, kde mně psal, že „bydlí sám“ a že se po rozchodu s bývalou partnerkou nechce do soužití hned pouštět. Najednou mi začaly zapadat dohromady věci, které mi předtím nedávaly smysl – proč jsem nikdy nemohla k němu domů, proč měl večer často „rodinné povinnosti“, proč mě nikomu z blízkých nepředstavil, i když jsme se vídali už dva měsíce. Eva k tomu dodala, že to není poprvé, co má rozjetý „vedlejší vztah“. V tu chvíli jsem přestala řešit, jestli jí mám věřit, spíš jsem začala být naštvaná sama na sebe, že jsem všechny ty malé signály tak ochotně omlouvala.
Seděly jsme tam naproti sobě, v podstatě cizí ženy, a obě jsme měly pocit, že nás někdo tahal za nos. Do toho mi zavibroval telefon. Tom psal, že se „zdržel v práci, ale už jede“ a ať na něj chvilku počkám. Když jsem ten text četla, došlo mi, že nechci čekat, až se objeví ve dveřích a přijde s další pečlivě připravenou verzí příběhu. Napsala jsem mu zpátky krátkou a věcnou zprávu: že sedím v kavárně s jeho „bývalou“, že vím, jak to doopravdy je, a že tímhle pro mě končíme. Žádné dlouhé odstavce, jen jasná informace. Eva se na mě podívala, vytáhla svůj telefon a napsala mu něco podobného, jen o dost ostřeji. Za pár vteřin jí začal zvonit příchozí hovor od něj. Položila jen telefon displejem dolů na stůl a nechala ho zvonit.
Odchod z kavárny a zvláštní pocit úlevy
Nečekaly jsme, jestli dorazí. Oběma bylo jasné, že už tam nechceme sedět ani o minutu déle, než je nutné. Ještě jsme si v rychlosti ujasnily pár praktických věcí – jestli mi náhodou něco nedluží, jestli jsem mu nepůjčila peníze a jestli nemá nějaký můj majetek u sebe doma. Ulevilo se mi, že nic takového neřešíme. Shodly jsme se, že kvůli němu určitě nebudeme dělat žádnou scénu, nebudeme se honit za dalšími detaily ani se dál vídat a rozebírat ho. Rozloučily jsme se celkem klidně, bez objímání a velkých vět, spíš jako dvě ženy, které se náhodou potkaly v nepříjemné situaci a každá si teď půjde po svém.
Když jsem vyšla z kavárny na podvečerní ulici, přišel zvláštní pocit klidu smíchaný se smutkem. Mrzelo mě, že něco, co vypadalo slibně, skončilo takhle hloupě a rychle. Zároveň jsem ale cítila, že nemám potřebu mu ještě něco vysvětlovat nebo si od něj něco vyslechnout. V tramvaji cestou domů jsem si otevřela náš chat, naposledy projela zprávy a pak jsem prostě smazala jeho číslo i konverzaci. Nebyl to žádný velký rituál, spíš praktický krok, abych neměla tendenci se k tomu vracet a psát mu ve slabé chvilce. V hlavě jsem si přehrávala jednotlivé situace z těch dvou měsíců a postupně mi docházelo, že je vlastně štěstí, že to díky Evě vyšlo najevo takhle brzy. Večer doma jsem si v duchu slíbila, že příště budu víc poslouchat vlastní intuici, nebudu omlouvat věci, které mi od začátku úplně nesedí, a že mi stačí jeden takovýhle „Tom“ za život.
