Článek
U pokladny ze mě vypadne, že ty ceny másla už jsou vážně moc. Prodavačka jen pokrčí rameny a řekne něco ve smyslu, že všechno jde nahoru. Zaplatím, strčím účtenku do tašky a cestou domů si v duchu nadávám, kolik jsem tam zase nechala za pár obyčejných věcí. Bolí mě z toho žaludek, ne z toho másla, ale z toho pocitu, že si musím pořád hlídat každou položku. A najednou mi naskočí titulek, co jsem nedávno viděla na internetu, jak důchodci „sedí na milionech“ v bytech. Začne mě to štvát. Jako by stačilo jeden byt prodat a všechno by bylo vyřešené. Realita je ale někde jinde a já to cítím pokaždé, když zaklapnu peněženku.
Doma si uvařím kafe, vytáhnu tu účtenku a začnu si to přepisovat na papír. Kolik mi zůstane z důchodu po zaplacení nájmu do fondu, energií, léků. Zrovna když sedím nad těmi čísly, zazvoní telefon, volá dcera. Ptá se, jak se mám, a já si samozřejmě neodpustím poznámku, že už i to máslo je skoro luxus. Ona se toho chytí a lehkým tónem připomene, že přece mám byt, který má dneska cenu několika milionů. Že by bylo jednodušší ho prodat, jít do menšího nájmu a mít po starostech až do konce života. Řekne to skoro samozřejmě, jako by šlo o úplně logický krok.
Když „logický krok“ naráží na velmi konkrétní strach
V tu chvíli mě to v tom hovoru popravdě vytočí. Řeknu jí, že jsem si na ten byt celý život šetřila, odkládala, přemýšlela nad každou opravou a že ho nebudu jen tak pouštět. Ona zůstane klidná a začne mi vysvětlovat, že by mi nenašla žádnou díru, ale něco menšího, blíž k nim, abych to měla k nim a k vnoučatům kousek. A že zbytek peněz by šel na účet, aby bylo z čeho platit, kdybych jednou potřebovala péči nebo víc doktorů. Jenže jak to říká, cítím, jak se mi v břiše všechno stáhne. Představa, že najednou nemám svoje „vlastní“, mě úplně ochromí. Vynoří se mi v hlavě všechny ty historky o majitelích, co bez varování zvednou nájem nebo prostě řeknou, ať se nájemník do dvou měsíců vystěhuje. Vím, že se to neděje všem, ale stačí, že o tom vím.
Do telefonu jí začnu vysvětlovat, že tady mám svoji doktorku za rohem, lékárnu, kde už mě znají jménem, i tu prodavačku, se kterou si pokaždé prohodím pár vět. Nad námi bydlí soused, který mi občas pomůže s taškou, když mě bolí kolena. Tohle všechno bych musela opustit. Nové prostředí, noví lidi, nové cesty k doktorovi. Už jen představa stěhování, balení všeho, vyřizování papírů, rušení služeb a změny adresy mě unaví tak, že se mi chce ten telefon položit. Snažím se jí nějak srozumitelně říct, že ten byt pro mě není jen majetek na papíře. Je to místo, kde se ráno probudím a vím, kde co mám. Jediná věc, ve které se ještě cítím aspoň trochu jistě.
Když se byt změní v pokladničku a máma v možnost „si polepšit“
Dcera ale v hovoru přidá ještě něco, co mě píchne u srdce. Začne povídat, jak bojují s hypotékou, jak jim po všech splátkách moc nezůstává, že by jim pomohlo, kdybych se rozhodla ty peníze z bytu využít už teď, ne až „jednou“. Snaží se to říct opatrně, ale i tak slyším mezi řádky, že by jim to opravdu ulevilo. A mně se najednou vybaví ta představa, že jsem pro ně spíš možnost, jak si polepšit, než máma. Trochu se kvůli tomu chytíme. Já mám pocit, že ze mě dělá chodící pokladničku, ona zase opakuje, že nechce, abych seděla na majetku a přitom si odříkala jídlo. Nikdo z nás nezvýší hlas, ale to napětí tam je. Nakonec řeknu, že o tom popřemýšlím, a hovor ukončíme. Ona má svoji pravdu, já svoji.
Večer sedím v kuchyni, loket opřený o ten starý oprýskaný stůl, a vše si přehrávám v hlavě. Ptám se sama sebe, jestli nejsem jen tvrdohlavá bába, která se odmítá přizpůsobit době. Zkouším si představit, jaké by to bylo mít na účtu takovou částku, nemuset se bát, jestli vyjdu do konce měsíce. Jenže zároveň mi dochází, že ty titulky o důchodcích na milionech vypadají hezky na obrazovce, ale v praxi to znamená jen to, že člověk má střechu nad hlavou. Ten „milion“ není balík k utrácení, ale cihly a zdi, co mě chrání před tím, abych neskončila někde, kde nechci. Peníze z prodeje by se rozkutálely. Něco bych dala dětem, něco bych nechala na zdraví, na doktory, na léky. Něco by zmizelo v běžných výdajích. A já bych seděla v cizím bytě a každoročně čekala, jestli majitel nepřijde s novou smlouvou a vyšším nájmem.
Za drahým máslem se schovává něco úplně jiného
Postupně si uvědomuju, že když si někde postěžuju na drahé máslo, může to zvenku vypadat skoro směšně. Důchodkyně, co má byt za několik milionů, a brečí nad účtenkou. Jenže za tím není lakota. Je za tím strach, co bude, až jednou nebudu moct nic ovlivnit. Až nebudu schopná běhat po úřadech, hledat nový podnájem, řešit stěhování. Ten byt je pro mě symbol toho, že aspoň něco mám ve svých rukou. Že mě z něj nikdo jen tak nedostane. Řeknu si, že radši budu dál hledat levnější obchody, omezím něco jiného, než abych se vzdala té poslední jistoty. A někdy příště bych to chtěla dceři zkusit vysvětlit klidněji. Ne jako hádku o peníze, ale jako přiznání, že mám prostě strach. Strach starého člověka z toho, že jednou nebude mít kam jít.
