Článek
Byl pátek večer a mně se nechtělo vůbec nic. Seděla jsem nad notebookem, snažila se dodělat resty z týdne a cítila se úplně vyždímaná. Nad hlavou se ozývala hudba, kroky, občasné výbuchy smíchu. Nejdřív jsem to zkoušela ignorovat, řekla jsem si, že mají asi návštěvu a za chvíli to utichne. Jenže místo toho to bylo čím dál hlasitější a mně začínalo cukat v oku. Když se mi třetí věta v mailu rozsypala, protože se nade mnou někdo rozchechtal, zaklapla jsem notebook tak prudce, až jsem se sama lekla. Chvíli jsem jen seděla a poslouchala ten rámus, jako kdybych se snažila sama sebe přesvědčit, že jsem přecitlivělá. Pak jsem si ale řekla dost, zvedla se ze židle s jasným plánem, že tam prostě dojdu a zazvoním.
Někdo zazvoní dřív, než stačíte zaklepat
Ještě jsem ani nedošla ke dveřím a zazvonil zvonek u mě. Zarazilo mě to, nikoho jsem nečekala a bylo mi divné, že by se někdo v tenhle čas stavil jen tak. Došla jsem ke dveřím, otevřela je a na rohožce stál chlap, kterého jsem jen jednou zahlédla na chodbě s krabicí. Nový soused. Vypadal trochu rozpačitě, v ruce držel láhev vína a první, co ze sebe dostal, byla omluva za hluk. Řekl, že měli malou oslavu a že se jim to nějak vymklo, a že doufá, že mě to úplně nepřivedlo k šílenství. Ukázal tou lahví, skoro jako by to byla vstupenka, a dodal, že by mi to rád aspoň trochu vynahradil.
V tu chvíli ze mě naštvání docela rychle spadlo. Bylo těžké držet se v roli podrážděné sousedky, když přede mnou stál někdo, kdo se přišel dobrovolně omluvit ještě dřív, než jsem vůbec stačila vyjít z bytu. Zasmála jsem se a přiznala, že jsem zrovna mířila k němu s úmyslem jít bouchat na dveře. On se taky zasmál, trochu si oddechl a to napětí mezi námi se rozplynulo. Automaticky jsem mu nabídla, ať jde na chvíli dál, když už se tak poctivě dostavil s omluvou i s vínem. Ani se moc nerozmýšlel, jen kývl a sundal si boty. V kuchyni jsem vytáhla dvě skleničky, otevřel láhev a za chvíli jsme seděli u malého stolu naproti sobě, jako bychom se znali už dýl.
Když se z omluvy za hluk stane večer ve dvou
Začali jsme u klasických řečí. Ptala jsem se, odkud se přistěhoval, on se zajímal, jak dlouho tam bydlím já a jací jsou ostatní sousedi. Řekla jsem mu, že dělám z domova, takže jsem na hluk možná víc citlivá než lidi, co přes den zmizí do kanceláře. Znovu se omluvil, ale tentokrát už s úsměvem a poznamenal, že tohle je jeho první „dospělácký“ byt, kde je najednou za všechno zodpovědný jen on. Od toho se nějak přirozeně stočila řeč k tomu, proč se stěhoval. Zmínil rozchod, nic nerozebíral, spíš jen v jedné větě. Já řekla, že jsem na tom podobně, jen v trochu jiné fázi. Nebylo to žádné sdílení životních dramat, spíš takové nahlédnutí pod povrch, které ale stačilo k tomu, abych cítila, že si lidsky rozumíme. Víno pomalu ubývalo a já si najednou uvědomila, že mi s ním sedí u stolu překvapivě dobře.
V jednu chvíli se natáhl po láhvi, aby mi dolil, a když mi podával skleničku, dotkly se nám ruce. Normálně bych reflexivně ucukla, ale teď jsem to neudělala, a on taky ne. Chvíli jsme nechali ruce položené na sobě, jako by to bylo úplně samozřejmé. Cítila jsem lehkou nervozitu, ale příjemnou. On to zlomil tím, že se ušklíbl a řekl něco ve smyslu, že se přišel omluvit za hluk a zatím ho děláme jen tady u mě, i když zatím jen smíchem. Odpověděla jsem mu, že to je ten lepší typ hluku, se kterým se dá žít. Zasmál se, ale pak se na mě podíval o něco vážněji a ten pohled trval o pár vteřin déle, než by musel. V tu chvíli mi došlo, že kdybych ho teď slušně vyprovodila ke dveřím, nic špatného by se nestalo, ale že to vůbec nechci.
Moment, kdy se rozhodne, co bude dál
Najednou bylo mezi námi ticho, ale ne trapné. Spíš takové, ve kterém je najednou slyšet vlastní dech. Trochu se ke mně naklonil a já měla pocit, jako by se mě očima ptal, jestli může. Nebyl v tom žádný nátlak, spíš opatrnost. Udělala jsem ten poslední půlkrok já a políbila ho první, ale ve stejné vteřině měl rty u mých, jako by na to čekal. Nejdřív to bylo váhavé, skoro opatrné, ale během pár vteřin už jsme oba věděli, že tohle nezůstane jen u jednoho krátkého polibku. Někdo z nás, ani nevím kdo, navrhl, ať se přesuneme někam pohodlněji. Zvedli jsme se od stolu a šli do obýváku, odkud byl jen malý krok do ložnice. Nepotřebovali jsme to nijak komentovat, všechno se dělo samo od sebe a důležitější než slova bylo to, že ani jeden z nás neustupoval.
Všechno mezi kuchyní a postelí proběhlo přirozeně. Nebylo to jako z filmu, spíš hodně obyčejné v tom nejlepším slova smyslu. Přitom dost intenzivní na to, abych úplně přestala vnímat čas. Když jsme nakonec leželi zadýchaní vedle sebe, napadlo mě, že jestli teď někdo někoho ruší, tak jsme to my dva. Začala jsem se smát a on se přidal, i když nevěděl proč. Pak prohodil, že jestli bude muset chodit s omluvným vínem po celém baráku, tak se z toho nedoplatí. Tím definitivně zmizel i poslední zbytek trapnosti, který se občas po takových situacích objeví.
Ráno po tom a jednoduchá dohoda
Po nějaké době jsme se zvedli, šli do kuchyně a uvařili si čaj, jako by byl úplně obyčejný večer. Opřeli jsme se o linku a domlouvali se na „pravidlech hluku“ – že když bude mít párty, dá mi dopředu vědět, a že já mu na oplátku slíbím, že se nebudu tvářit jako domovní důvěrnice. On dodal, že když už bude problém, přijde se radši omluvit osobně než přes zeď. Když pak odešel a za dveřmi to cvaklo, šla jsem si vyčistit zuby a hlavou se mi promítl začátek večera, kdy jsem seděla naštvaná u notebooku a přemýšlela, jak jim to půjdu vytmavit. A pak jsem se přistihla, jak si přeju, aby se tenhle konkrétní soused ještě párkrát musel „přijít omluvit“.
