Článek
V sobotu dopoledne mi zazvonil telefon, na displeji tchyně. Říkala, že mě zve na oběd, prý „ať si jako ženský taky jednou v klidu popovídáme“. Už v tu chvíli mě napadlo, že kolem jídla to s ní bývá vždycky trochu napjaté. Moje vegetariánství bere od začátku jako nějaký rozmar, který mě „snad přejde“. Zároveň jsem si ale uvědomila, že partner je v práci a já bych stejně byla doma sama. Nechtělo se mi zase odmítat a hledat výmluvy. Nakonec jsem řekla, že přijdu, i s pocitem, že bych k ní měla občas udělat krok, ne jen čekat, až se něco změní samo.
První pozvání a skrytá obava
Když jsem přišla, vítala mě v předsíni, podala mi papuče a hned s úsměvem poznamenala, že „dneska bude pořádný domácí oběd“. Z kuchyně šla silná vůně masa a smažené cibule, až se mi trochu sevřel žaludek. U stolu byl prostřený ubrus, talíře, příbory, všechno připravené, ale jídlo ještě schované v kuchyni. Snažila jsem se tvářit normálně, ale v hlavě mi běželo, jestli na mě myslela. Jestli třeba udělala nějakou přílohu zvlášť, nebo aspoň zeleninové jídlo, když ví, že maso nejím už několik let. Doufala jsem v to možná víc, než jsem si chtěla připustit.
Šla jsem za ní do kuchyně, že jí pomůžu, a tam jsem to uviděla. Na lince velký plech sekané, na plotně hrnec s vývarem a vedle mísa „salátu pro mě“, jak řekla, jenže v něm nakrájená šunka. Došlo mi, že pro mě vlastně nic vhodného nepřipravila. Zůstala jsem stát, koukala na ten plech a hrnce a v krku mi vyschlo. Nevěděla jsem, co říct. V hlavě mi běželo, jestli mám zase dělat, že nic, párkrát si zobnout a pak se doma dojíst, nebo jestli to tentokrát nenechat být a normálně říct, že to jíst nechci. Cítila jsem, jak se ve mně pere snaha mít klid s tím, že už mi je z toho všeho dlouhodobě nepříjemně.
Moment pravdy u kuchyňské linky
Tchyně si všimla, že mlčím, otočila se na mě a zeptala se, jestli se mi něco nezdá. V hlase už měla takový napůl dotčený tón, ještě než jsem cokoliv řekla. Zkusila jsem opatrně připomenout, že maso nejím, a zeptala se, jestli je v polévce masový vývar. Protočila oči, skoro až teatrálně, a utrousila, že „trocha vývaru mě nezabije“ a že „takhle vy mladí vymýšlíte pořád něco nového“. V tu chvíli jsem cítila nejen vztek, ale hlavně bezmoc. Nebylo to poprvé, co to shodila podobnou poznámkou, a já jsem najednou měla pocit, že tu sama sebe pořád omlouvám za něco, co je pro mě úplně normální součást života.
Nadechla jsem se a řekla jí, že to nechci dramatizovat, ale že to fakt jíst nebudu. Že se po tom necítím dobře fyzicky ani psychicky. Zkusila jsem nabídnout řešení: že mi stačí suché brambory a zelenina, že se ráda najím skromněji, a že příště můžu něco uvařit a přinést i pro ostatní, aby to pro ni nebyla práce navíc. Jenže ona to vzala osobně. Začala mluvit o tom, jak se s vařením nadřela, jak dnešní mladí neumí být za nic vděční, a že za jejich časů se jedlo, co bylo na stole. V kuchyni nastalo zvláštní ticho, ve kterém jsem cítila její zklamání i svůj stud. Bylo mi trapně, ale zároveň jsem v sobě poprvé cítila rozhodnutí, že tentokrát couvnout nechci. Nakonec jen pokrčila rameny, beze slova mi nandala na talíř samotné brambory a trochu zeleniny a ostatním dala sekanou a polévku.
Když se z oběda stane boj o princip
U oběda byl chvíli dusno. Každý jedl svoje a povídali jsme si jen tak povrchně o počasí, práci, o tom, jak se vede známým. Bylo znát, že se všichni snažíme, aby řeč nesklouzla zpátky k jídlu. Po nějaké době to ale nevydržela a sama nadhodila, že má pocit, že se mnou je všechno složitější. Že ji mrzí, když odmítám to, co pro nás připraví. Nekřičela, mluvila klidněji, ale bylo z ní cítit zranění. Zkusila jsem jí vysvětlit, že to není odmítnutí jí jako člověka. Že si vážím, že mě zve, ale že jen chci jíst tak, jak je mi dobře, a že to není nic proti ní. Viděla jsem, že to úplně nebere, že jí to nedává smysl, ale aspoň přestala útočit. Atmosféra se trochu uvolnila, i když to k nějaké pohodě mělo daleko.
Když jsem odcházela, ještě jednou jsem jí poděkovala za oběd a za pozvání. Zlehka jsem navrhla, že jí můžu poslat pár jednoduchých receptů bez masa, které by možná chutnaly i jim a nezabraly by víc času. Nejdřív mávla rukou, že „na starý kolena už nic měnit nebude“, tak jsem to dál netlačila. Večer mi ale přišla od ní zpráva, ať jí něco pošlu, že „se na to aspoň podívá“. V tu chvíli se mi opravdu ulevilo. Uvědomila jsem si, že jsem tentokrát nepřekročila svoje hranice jen proto, abych měla klid, a zároveň že to náš vztah úplně nerozbilo. Počítám s tím, že to ještě párkrát nebude jednoduché, ale mám pocit, že bez téhle nepříjemné konfrontace bychom se nikam neposunuly – ani ona, ani já.
