Článek
Byli jsme s partnerem v Chorvatsku v hotelu, kde byla v ceně i snídaně formou bufetu. Jedno ráno jsme si vzali jídlo a sedli si na terasu kousek od vstupu, takže jsme měli docela dobrý výhled jak na ostatní hosty, tak na část bufetu. Hned vedle nás seděla klasická rodina z Česka, to jsem poznala během pár vteřin podle řeči a tradičních sandálů v ponožkách. Nevěnovala bych jim nijak zvláštní pozornost, kdyby se mezi sebou nebavili o tom, jak je u moře všechno drahé a jak se hodí mít něco s sebou na pláž. Už tehdy jsem z toho měla zvláštní pocit, protože to neznělo jako obyčejná poznámka pronesená jen tak.
Pak začalo být jasné, o co jde
Nejdřív jsem si říkala, že si možná jen stěžují jako spousta lidí na dovolené. Pak ale paní vstala od stolu a vzala si s sebou velkou plážovou tašku. V první chvíli mi to nepřišlo divné. Spíš jsem si řekla, že si ji nechce nechávat bez dozoru u stolu, což bych asi v cizím prostředí chápala. Jenže za chvíli jsem si všimla, že pán si od bufetu bere víc pečiva, než kolik by mohli hned sníst. K tomu ovoce, něco sladkého a další věci, které už se na jejich stole skoro ani nevešly. A místo aby to jen položili před sebe, začali to rovnat do ubrousků a dávat rovnou do té tašky.
Tím mi došlo, že nejde o jednu housku navíc nebo kus ovoce pro dítě na později, nad čím bych asi mávla rukou. Oni to dělali opakovaně a úplně samozřejmě. Jednou někdo vstal, přinesl další věci, něco se snědlo a něco zase zmizelo v tašce. Mezi sebou se normálně bavili, nijak se nerozhlíželi, nikdo nevypadal nervózně ani rozpačitě. Právě to mě na tom zaráželo asi nejvíc. Seděli hned vedle nás, takže nešlo dělat, že to nevidím nebo neslyším. Čím déle to trvalo, tím hůř mi bylo. Ne snad kvůli tomu samotnému jídlu, ale kvůli tomu pocitu, že jsme ze stejné země a že je to v tu chvíli to první, co si o nás někdo může pomyslet.
A pak nepřišla ani jediná poznámka
Kolem jejich stolu několikrát prošel číšník. Jednou se podíval přímo směrem k otevřené tašce, kde byly ubrousky a pod nimi bylo jasně vidět pečivo. Dokonce trochu zpomalil, takže jsem automaticky čekala, že něco řekne. Nemusela to být žádná scéna, stačila by věta, že jídlo ze snídaně se neodnáší. Jenže on neřekl nic, šel dál a pokračoval v uklízení talířů od jiných hostů. V tu chvíli na mě celá situace působila ještě nepříjemněji než předtím. Když to vidí personál a mlčí, najednou se všechno posune do zvláštní roviny, kdy je to očividné, ale zároveň jako by to neexistovalo.
Naklonila jsem se k partnerovi a potichu jsem se ho ptala, jestli na to nemáme něco říct. Nemyslela jsem tím, že se s nimi máme hádat, spíš jsem v sobě měla potřebu na to nějak zareagovat, protože mi bylo hrozně trapně tam jen sedět. On mě ale uklidňoval, že to nemáme řešit, že jsme na dovolené a že pokud je to problém, má si to ohlídat hotel. Vlastně jsem věděla, že má rozumný argument. Já sama bych se do konfliktu s cizími lidmi taky nehrnula a představa, že se s někým u snídaně dohaduju kvůli houskám a broskvím, mi byla proti srsti. Jenže ani po tomhle uklidnění ze mě ten nepříjemný pocit nespadl. Spíš jsem měla pocit, že když všichni mlčí, celé to prostě bez odporu projde.
To trapno nezmizelo ani potom
Když ta rodina odcházela, taška byla viditelně plnější než na začátku. Pán ještě mezi řečí poznamenal, že oběd mají vyřešený, a tím to pro mě celé definitivně zaklaplo. Nebyla to domněnka ani přehnaná interpretace z mé strany. Přesně o to šlo od začátku. Číšník pak přišel ke stolu, sebral nádobí, otřel ho a tvářil se úplně normálně, jako by se nestalo nic zvláštního. Možná to nechtěl řešit, možná to řešit nesměl, možná něco podobného zažíval často. Já už jsem ale ztratila chuť tam dál sedět. Měla jsem před sebou ještě kávu i kus snídaně, ale v hlavě mi zůstalo hlavně trapno.
Od té doby si na tu situaci občas vzpomenu, i když šlo vlastně o malou věc. Nezhoršilo mi to dovolenou a není to historka, kterou bych někomu vyprávěla jako velké drama. Spíš ve mně zůstalo to nepříjemné poznání, jak moc záleží na tom, s jakou samozřejmostí člověk něco dělá. Kdyby se někdo jednou spletl nebo si vzal něco navíc pro dítě, asi bych nad tím nepřemýšlela. Tady mě ale zasáhlo, že to bylo promyšlené, klidné a brané jako normální součást pobytu. A možná ještě víc to, že kolem toho prošli všichni bez jediné poznámky. Já taky. A právě to mi na tom bylo nepříjemné ještě dlouho potom.
