Článek
K tátovi dorážím na Štědrý den odpoledne, jako každý rok. Už na chodbě cítím ten známý zápach smažení a cibule, ale v bytě je nezvykle ticho. Je tam mnohem větší klid než jindy. Táta otevře dveře, rychle mě obejme a hned mezi řečí prohlásí, že kapra má naloženého „přesně podle mámy“. Řekne to takovým tónem, jako kdyby to byla nejdůležitější informace dne. Jen přikývnu a řeknu něco ve smyslu, že je to super. Mám pocit, že ta věta má potvrdit, že je pořád všechno aspoň trochu jako dřív. Sundám si bundu, rozhlédnu se po bytě a všechny věci jsou na svém místě, ale stejně je jasné, že tohle budou úplně jiné svátky.
První trhliny v dokonalém vánočním plánu
V kuchyni vytahujeme prkýnka a začneme krájet brambory na salát. Chvilku děláme, že je všechno normální, a pak narazíme na první detail. Táta se zeptá, kolik tam má být okurek. Já automaticky odpovím, že celá velká sklenice, ale v půlce věty si nejsem jistý. On zase tvrdí, že máma dávala jen půlku. Stojíme u linky, v ruce nůž, a místo jednoduchého rozhodnutí přehazujeme odpovědnost jeden na druhého. Oba říkáme „máma to dělala takhle“, ale vlastně nikdo z nás neví. Nakonec to vezmeme od oka, protože salát prostě být musí, bez něj by to pro nás nebyly Vánoce. Uvědomuju si, jak mě tyhle drobnosti najednou rozhodí. Dřív bych to vůbec neřešil, máma prostě nadiktovala, co kam patří, a bylo. Teď mám pocit, že každé špatně nakrájené kolečko je skoro urážka.
K večeru dorazí ségra s přítelem a malým. Předsíň se během pár minut zaplní botami, bundami a taškami s dárky. Všichni se obejmeme, popřejeme si hezké svátky, tak nějak opatrně, a já vidím, jak ségra při zouvání automaticky koukne směrem do kuchyně. Jako by čekala, že tam uvidí mámu, jak míchá polévku a u toho komentuje, kdo přišel pozdě. Místo toho tam stojí táta s utěrkou v ruce a trochu nejistě hlídá hrnec. Na vteřinu se na sebe všichni podíváme a radši rychle stočíme řeč jinam. Začneme řešit, kdo držel půst a kdo to vzdal po snídani, jestli se to „počítá“ a jestli se kvůli tomu uvidí zlaté prasátko. Malý už dávno jedl, ale před ním mluvíme o prasátku dál, aby mu ten den aspoň trochu připomínal pohádku.
Dodržujeme každý zvyk, ale radost mizí
U štědrovečerního stolu máme všechno tak, jak má podle našich pravidel být. Šupiny pod talířem, svíčky, rybí polévka, kapr a salát, v rádiu tiše hraje koleda. Všichni se trochu přehnaně snažíme dodržet všechny ty drobné zvyky. Připíjíme si v „správný“ moment, dáváme si pozor, aby se nikdo nezvedal od stolu, dokud ostatní nedojí. Navenek to vypadá skoro jako každý jiný rok, ale mezi námi je víc ticha, než jsem zvyklý. Několikrát mám chuť říct úplnou banalitu jen proto, abych to ticho přerušil, ale slova mi zůstanou někde v krku. Zachrání nás malý, který zapomene na domluvený slavnostní režim a začne se ptát, kdy už půjdeme ke stromečku a jestli tam opravdu má to velké auto, o kterém celý prosinec mluví. Všichni se trochu uvolníme, protože konečně máme něco jednoduchého, o čem se dá mluvit.
Po večeři automaticky vytahuju jablka, lžíce, svíčky a misku s vodou. Máma na tyhle zvyky vždycky hodně dbala, takže nám přijde samozřejmé je zopakovat. Sedneme si kolem stolu, krájíme jablka napříč a snažíme se u toho tvářit slavnostně. Máma z každé hvězdičky vždycky dělala dlouhý výklad o tom, jaký bude další rok, a ptala se, co si přejeme. My teď jen krátce konstatujeme, že máme všichni hvězdu, nikdo nic moc nekomentuje a rychle přecházíme k lití vosku. Je mi jasné, že to dodržujeme hlavně kvůli malému, aby měl pocit, že má plnohodnotné Vánoce. V duchu si přiznávám, že mě ty rituály tentokrát spíš vyčerpávají, než těší.
Teprve večer si přiznáme, co chybí
Když se ostatní přesunou k pohádkám a rozbaleným hračkám, jdu s tátou do kuchyně uklidit nádobí. Vítám tu chvíli, kdy můžu na chvíli vypadnout z toho nuceného veselí v obýváku. Stojíme vedle sebe u dřezu, jeden oplachuje, druhý utírá, a dlouho nemluvíme. Jen šustění houbičky a tekoucí voda. Po chvíli táta potichu řekne, že je nějak zvláštně slyšet, jak ta voda teče, že máma u toho vždycky něco povídala a byla víc slyšet. V té jedné větě přesně vystihne to, co mi celý den běží hlavou. Odpovím mu, že se celý den snažím, aby to bylo stejné jako dřív, ale že mám pořád pocit, že nám něco podstatného chybí, i když jsme se snažili dodržet úplně všechno. A že mě unavuje dělat, jako by se nic nezměnilo.
Vrátíme se do obýváku, ale místo dalších zvyků si jen sedneme na gauč. Pohádka běží, ale nikdo ji nijak zvlášť nesleduje. Malý si hraje s novým autíčkem, ségry partner něco píše do telefonu. Ségra najednou začne vyprávět historku z dětství, jak máma jednou připálila kapra a snažila se to zachránit tím, že ho „jen víc dopekla“. Smějeme se tomu, jak jsme tenkrát všichni remcali, a ani nevíme jak, najednou mluvíme jen o ní. Jeden si vybaví, jak se vždycky rozčilovala, když jsme zapomněli koupit svíčky, druhý připomene, jak nás nutila zpívat koledy, i když jsme se styděli. Někdo se zasměje, někdo si potichu utře oči. V tu chvíli mi dochází, že to, co dneska chybělo, nebyl konkrétní zvyk nebo správný poměr okurek v salátu, ale prostě ona a ten chaos, který kolem svátků dělala. Když večer usínám na gauči u táty, jako každý rok po štědrovečerní večeři, říkám si, že příští Vánoce už se nebudeme snažit hrát „stejné jako dřív“. Spíš tomu necháme volnější průběh a vědomě si pro ni v tom všem uděláme místo, i když tu fyzicky není.
