Článek
Bylo asi kolem šesté večer, máma si jen odskočila do obchodu pro pár věcí a já zůstal doma se svojí mladší ségrou. Je jí deset a seděla v pokoji nad úkolem do školy. Říkala, že má hlad, tak jsem si řekl, že jí mezitím něco rychle udělám, ať nemusí čekat, než se máma vrátí. Dal jsem na sporák pánev s olejem a bral to jako úplně běžnou věc. Přitom já nejsem člověk, který by v podobných situacích působil klidně nebo pohotově. Spíš se znám tak, že u všeho začnu zmatkovat, přemýšlím pozdě a pak dělám věci napůl. I doma to o mně všichni vědí, takže kdyby někdo předem tipoval, jak budu jednou reagovat v průšvihu, asi by na mě moc nesázel.
Pak stačilo pár vteřin
Jenže pak na mě ségra zavolala z pokoje, že jí nejde otevřít pití. Odběhl jsem za ní opravdu jen na chvíli, prostě na pár vteřin. Když jsem se vracel zpátky do kuchyně, viděl jsem, že je něco špatně. Olej byl přepálený a z pánve vyšlehl plamen, který šlehal dost vysoko. Během chvilky se kuchyně začala plnit štiplavým kouřem a ségra už stála v chodbě a volala na mě takovým tím hlasem, kdy je jasné, že se začíná bát. V tu chvíli mi došlo, že to není situace typu otevřít okno a mávnout nad tím rukou. Bylo jasné, že to musím řešit hned a hlavně normálně.
První, co mě samozřejmě napadlo, byla voda. To mám asi zažité stejně jako hodně lidí. Ale hned mi secvaklo, že na hořící olej se voda lít nesmí, protože by to bylo ještě horší. Tak jsem vypnul sporák a vzal poklici. Pánev jsem přiklopil a plamen po chvíli zmizel. Tím se mi trochu ulevilo, jenže kouře bylo v kuchyni pořád hodně a já jsem vůbec nevěděl, jestli je to opravdu vyřešené, nebo jen na pár sekund. Tak jsem zavřel dveře do kuchyně, aby se kouř netáhl dál do bytu. Nebylo to nic promyšleného dopředu, spíš jsem dělal jednu věc po druhé tak, jak mi v tu chvíli přišla nejrozumnější. Hlavně jsem potřeboval získat pár vteřin a neudělat nějakou hloupost.
Nejdřív ven, až pak všechno ostatní
Pak už jsem neřešil nic jiného než ségru. Vzal jsem ji za ruku a šli jsme rovnou ven na chodbu. Na moment mě napadlo, jestli se ještě nemám vrátit dovnitř a zkontrolovat to, ale zároveň jsem nechtěl, aby stála v kouři nebo zůstala sama přede dveřmi. Zavřel jsem za námi byt a zazvonil u sousedky naproti, protože jsem chtěl, aby ségra byla u dospělého a v klidu. Až v tu chvíli jsem vytáhl telefon a zavolal hasiče. Měl jsem pocit, že dokud nejsme venku a ona není mimo ten kouř, nemá cenu dělat nic dalšího. To bylo asi poprvé za celý ten večer, kdy jsem si připustil, že se fakt něco stalo a že už to není jen moje domácí nepovedená večeře.
Normálně nesnáším telefonování. Když mám někam volat, ještě si to předem skládám v hlavě, a i tak se občas zaseknu. U cizích lidí to mám podobně. Tady to ale bylo zvláštní v tom, že jsem najednou mluvil úplně věcně. Řekl jsem adresu, co se stalo, že mi v kuchyni chytil olej na pánvi a že jsme se ségrou už venku z bytu. Operátorka byla klidná, řekla mi, že je dobře, že jsme odešli ven, a ať se hlavně dovnitř nevracím. To mi dost pomohlo, protože přesně to jsem měl ještě někde v hlavě, že bych to měl jít dořešit sám. Ve chvíli, kdy mi to řekla takhle jasně, jsem to pustil a čekal.
A pak mi došlo, co bylo nejdůležitější
Hasiči byli u nás rychle. Šli rovnou do bytu a pak kontrolovali, jestli se oheň nerozšířil dál a jestli je všechno opravdu pod kontrolou. Nebyl kolem toho žádný velký výjev, spíš přesně dělali to, co měli. Jeden z nich mi pak řekl, že bylo dobře, že jsem zavřel dveře do kuchyně a nejdřív vyvedl ségru ven, protože právě kouř bývá často to nejhorší. To se mi v hlavě zapsalo asi víc než všechno ostatní. Máma mezitím doběhla zpátky úplně vyděšená, protože už věděla, co se děje, ale našla nás oba na chodbě v pořádku. A vlastně nejvíc překvapená nebyla ani z toho požáru, ale ze mě. Stejně jako ostatní doma mě mají spojeného spíš s tím, že ve stresu začnu dělat zmatek. Tentokrát jsem to ale nějak neudělal. Dodnes nevím, jestli to bylo tím, že tam byla ségra, nebo prostě tím, že nebyl čas přemýšlet. Jen vím, že zrovna v té chvíli jsem udělal to, co bylo potřeba.
