Článek
Ráno jdu k praktikovi jen na krevní výsledky a v hlavě mám hlavně to, jak pak zase pofrčím do práce. Jsem objednaná na devátou, ale znám svoje, takže vyrážím dřív. Říkám si, že když dorazím o deset minut předem, bude to akorát, a kdyby se to náhodou zdrželo, aspoň budu mít rezervu. Jak otevřu dveře do čekárny, dojde mi, že ta rezerva možná nebude stačit. Všude plno, všechny židle obsazené, kabáty na klínech, tašky u nohou, pár lidí opřených o zeď. Všechno samí starší lidi, většina z nich vypadá, že tu sedí už pěkně dlouho. Chvilku jen stojím u dveří a rozhlížím se, jestli je vůbec kam si sednout. Nakonec se vtěsnám na jedno poslední volné místo u zdi, sednu si potichu a mám takový ten zvláštní pocit, že jsem tam nějak navíc. Jako bych narušila něco, co tam běží od brzkého rána.
Když se z nenápadného pacienta stane „VIP“ před očima všech
Chvíli jen sedím a poslouchám, jak se mezi sebou dohadují, kdo je na řadě a kdo je tam od kdy. Někdo říká, že přišel už v sedm, další mu oponuje, že byl určitě až po něm. Každý má svou verzi a není úplně jasné, jestli se to dá nějak rozumně rozsoudit. Do toho občas někdo povzdechne, jak je to tady pokaždé stejné. Vytahuju mobil a začnu bezmyšlenkovitě scrollovat, spíš jako obranu než ze zájmu. Nechci se do ničeho zapojovat, nechci se s nikým hádat o pořadí. Dělám, že tam skoro nejsem, a doufám, že si mě nikdo moc nevšímá. Jenže za chvilku vyjde sestra z ordinace, rozhlédne se po čekárně a rovnou zavolá moje jméno. A pak úplně klidně dodá něco ve smyslu, že jsem objednaná, VIP.
V tu vteřinu mám pocit, jako by se všechno v místnosti na chvilku zastavilo. Cítím na sobě ty pohledy, takové ty typické kyselé výrazy „no jasně, mladá, ta nemusí čekat“. Neříkají nic nahlas, ale jde to z nich úplně cítit. Jak vstávám, uvědomím si, že mi zrudly uši, a je mi trapně, jako bych udělala něco špatně. Zároveň mi ta situace přijde trochu absurdní – já, která si obvykle připadám spíš nenápadná, jsem tady najednou „VIP“. Beru kabelku, přehodím si ji přes rameno a vydám se tou úzkou uličkou mezi židlemi. Doslova fyzicky cítím ty oči v zádech. Hlavou mi proběhne, jestli se nemám aspoň omluvně usmát nebo něco říct, ale nakonec radši koukám před sebe a dělám, že nic nevidím a neslyším.
Uvnitř ordinace klid, venku malá sousedská kauza
V ordinaci je najednou až nepříjemné ticho proti tomu, co se dělo venku. Doktorka se na mě usměje, podívá se do počítače a jen tak mimoděk zmíní, jestli mě sestra našla, protože mě dneska potřebuje vzít přesně na čas. Řekne, že pak má blok očkování a objednané kontroly, takže je to dneska trochu nahuštěné. V tu chvíli se mi docela uleví. Najednou je jasné, že to není žádná protekce, ale prostě normální objednaný čas. Probereme rychle výsledky, vysvětlí mi, co a jak, zeptá se na pár věcí ohledně mých potíží. Je to opravdu otázka pár minut. Já ale půlkou hlavy pořád sedím venku v čekárně a přehrávám si, jak jsem tam před chvílí procházela jako někdo důležitý, i když se tak vůbec necítím.
Když odcházím zpátky do čekárny, skoro jako by se nic neposunulo. Pořád stejní lidé, jen někteří sedí na jiném místě a výraz mají ještě o něco otrávenější. Jak jdu znovu tou stejnou uličkou, jedna paní si nahlas posteskne něco jako: hlavně že mladí jdou hned, my máme čas. Je to pronesené tak, aby to slyšeli všichni, včetně mě. Někdo jiný si k tomu odfrkne a já se na okamžik zarazím. Napadne mě, že bych se mohla zastavit a říct, že jsem byla objednaná na konkrétní čas, že to není žádná výjimka. Ale pak si představím tu debatu, která by z toho vznikla, a chuť mě přejde. Jen kývnu na sestru, poděkuju a v podstatě prchnu ke dveřím, abych byla co nejdřív venku z té dusné atmosféry.
Když jste jednou ti „přednostní“, všechno se rázem otočí
Cestou po chodbě k východu a pak ven k autu si v hlavě přehrávám ty jejich obličeje a poznámky. Najednou zjišťuju, že se vlastně potichu směju. Dochází mi, jak jsem většinou na té opačné straně – ta, co někde sedí a čeká, zatímco jiní jdou „přes pořadník“. A jak mě to pokaždé štve, i když to má většinou úplně jednoduché vysvětlení. A teď jsem to jednou byla já, koho vytáhli přednostně, a hned z toho byla malá sousedská kauza. Trochu se za sebe stydím, že mi ty naštvané pohledy vlastně zvedly náladu. Je mi trapně, že v sobě cítím něco jako malé zadostiučinění. Ale zároveň si říkám, že možná je to prostě lidské. Sednu do auta, nastartuju a s tímhle divným mixem trapnosti a pobavení jedu do práce, kde to za chvíli překryjí běžné pracovní starosti, ale v hlavě mi ještě pár hodin zůstává, že jsem si na pár minut připadala jako nechtěné „VIP“.
