Článek
Dopoledne v práci vypadalo úplně normálně. Seděla jsem v open space u počítače, dodělávala tabulku pro šéfa a čekala na podklady od kolegy z vedlejšího týmu. Poslední týdny jsme spolu dělali na větším projektu, občas to zadrhávalo, ale brala jsem to jako běžné pracovní tření. On byl spíš rychlý a „nějak to uděláme“, já spíš kontrolní typ. Když mi od něj přišel e‑mail, automaticky jsem předpokládala, že jde o slíbené materiály. Byla jsem v časovém presu, takže jsem ho chtěla rychle otevřít, stáhnout přílohy a posunout se dál.
Když vás zaskočí předmět e‑mailu
Jakmile se mi zpráva otevřela, upoutal mě předmět: „Ta Jana je fakt k ničemu.“ V první vteřině mi nedošlo, že jde o mě. Jen jsem se na to dívala a nechápala, proč mi někdo takhle píše o nějaké Janě. A pak mi to pomalu došlo. Jméno sedělo, situace taky. Došlo mi, že tuhle větu rozhodně nepsal pro mě, ale pro někoho jiného, a že v tom e‑mailu bude nejspíš pokračování, které nechci číst.
Měla jsem prst na touchpadu a reflex mi říkal: sjeď dolů a zjisti, co přesně o tobě napsal. V tu samou chvíli jsem ale cítila odpor. Věděla jsem už podstatné – že mě považuje za někoho „k ničemu“ a že ho „hrozně štvu“. Další slova by ten pocit jen prohloubila. Okno jsem minimalizovala, ale stejně jsem pořád přemýšlela, co tam asi všechno je. Začala jsem si v duchu přehrávat poslední týdny: kdy jsem ho zbrzdila, kdy jsem něco připomínkovala, jestli jsem někde přestřelila. Zároveň mě štvalo, že si stěžuje někde za mými zády, místo aby mi to řekl normálně. A do toho jsem byla zvědavá. Jedna část mě chtěla zprávu znovu otevřít a všechno si přečíst, druhá část měla pocit, že by to byl masochismus.
Omluva, tlak a první upřímný rozhovor
Po pár minutách jsem viděla, jak se kolega zvedá od stolu. Šel mým směrem a bylo na něm vidět, že je nervózní. V ruce držel telefon, díval se střídavě na něj a na mě. Bylo mi jasné, že mu právě došlo, komu ten e‑mail ve skutečnosti odešel. Zastavil se u mého stolu a opatrně se zeptal, jestli mi od něj náhodou nepřišla nějaká zpráva omylem. Chvilku jsem přemýšlela, jestli budu dělat, že nechápu, o čem mluví, nebo to řeknu na rovinu. Nakonec jsem řekla, že mi přišlo něco, co asi nebylo určené mně, a že jsem viděla předmět, ale dál už ne.
V zasedačce se trochu uklidnil a začal vysvětlovat, že byl ten den pod hrozným tlakem, protože měl odevzdat podklady šéfovi a cítil se zablokovaný. Vadilo mu, že si hodně ověřuju detaily, že mu věci vracím k doplnění a připomínkuju to, co on bere jako maličkosti. Měl pocit, že ho tím zdržuju a že to na něm pak špatně vypadá. Přiznal, že místo toho, aby mi to řekl normálně, napsal tenhle e‑mail kolegovi, se kterým běžně ventiluje frustrace. Já jsem mu zase řekla, jak mě zasáhlo, že se o mně takhle baví za mými zády, a že by pro mě bylo snesitelnější slyšet nepříjemnou zpětnou vazbu napřímo, než náhodou narazit na takovouhle větu v cizím e‑mailu. Bavili jsme se o tom, jak spolupracujeme, co kdo od toho druhého potřebuje, a snažili jsme se pojmenovat, kde mezi námi vzniká problém.
Co mě naučil jeden nechtěný e‑mail
Nakonec jsme se domluvili, že když ho něco bude štvát, má za mnou přijít dřív, než si o mně začne psát ironické komentáře. A že já se naopak zkusím víc vysvětlovat, proč některé věci kontroluju tak pečlivě, aby to nevypadalo, že ho jen brzdím pro zábavu. Když jsme se vrátili ke stolům, e‑mail jsem otevřela jen proto, abych ho bez čtení obsahu smazala. Přesto jsem měla několik dní v hlavě ten předmět. Pořád jsem si ho opakovala a zkoušela si k němu přiřadit reálnou situaci a jeho tehdejší pocit, ne jen vlastní zranění.
Postupně mi došlo, jak strašně snadné je někoho takhle zranit jednou větou, kterou napíšu ve stresu do e‑mailu. A že se to vůbec netýká jen práce. Od té doby jsem mnohem opatrnější, co píšu do předmětů a komu. Když mám chuť si na někoho zanadávat v psané formě, radši se zvednu a jdu se projít, nebo to řeknu někomu nahlas bez toho, aby z toho zůstal záznam. Zároveň se víc snažím řešit věci s kolegy dřív, než se ve mně naštvání vystupňuje natolik, že člověk píše věty, které by v klidu nenapsal. Ten konkrétní den byl pro mě hodně náročný, ale zpětně vidím, že nám pomohl nastavit si spolupráci jinak – otevřeněji, méně pasivně a s větším respektem k tomu, jak kdo pracuje.
