Článek
Do útulku jsem jel s tím, že už mám rozhodnuto. Několik týdnů jsem řešil, jestli si pořídit štěně z chovu, nebo psa z adopce, a nakonec jsem dospěl k tomu, že adopce mi dává větší smysl. Po procházce s jedním klidnějším křížencem bylo skoro hned jasno. Nevrhal se na každého psa, nijak se nevnucoval, spíš mě tiše sledoval očima. Byl starší, než jsem původně chtěl, ale řekl jsem si, že na tom už nezáleží. V kanceláři mi pracovnice posunula adopční smlouvu a k tomu plastovou složku s jeho kartou a papíry. Mezi řečí dodala, že je tam i dopis od původní majitelky, kdybych si ho někdy chtěl přečíst. Poděkoval jsem, ale spíš mi to přišlo trochu zvláštní. V hlavě jsem si říkal něco jako: „Co mi k tomu asi tak může napsat?“
Co jsem si myslel o lidech dávajících zvířata do útulku
Měl jsem v sobě docela pevně zakořeněnou představu, že kdo dá psa do útulku, prostě selhal. Racionálně jsem věděl, že to nemusí být tak jednoduché, ale ten první reflex tam byl. Když se zmínila, že pes je u nich už pár měsíců, jen jsem si v duchu povzdechl, jak to ti lidi můžou udělat. Představa, že někdo napíše dopis k odevzdanému psovi, mě spíš dráždila. Přišlo mi to jako nějaká omluva, na kterou nemám náladu. Složku jsem bez většího zájmu strčil do batohu, vzal si vodítko, balík granulí a snažil se soustředit na to, že odteď jsem za něj zodpovědný já a že bych se měl zaměřit na praktické věci.
Cesta domů byla trochu chaotická. On nervózní, přebíhal pohledem z okna na mě, chvíli funěl, chvíli kňučel a mně najednou došlo, že pro něj je tohle asi mnohem větší změna než pro mě. Doma jsem ho nechal všechno projít a očichat, ukázal mu pelíšek, vodu, kde má misku. První hodinu jsem řešil jen to, aby se uklidnil, aby se vyvenčil, aby se někde nepočůral. Na papíry jsem úplně zapomněl. Až večer, když usnul u gauče a v bytě bylo najednou ticho, jsem vytáhl z batohu složku s tím, že si projdu očkování a další věci. Jak jsem ji otevřel, dopis na linkovaném papíře ze složky vypadl. Chvíli jsem ho jen držel v ruce a zvažoval, jestli ho vůbec chci číst. Bál jsem se dlouhého vysvětlování, na které nebudu mít trpělivost.
Dopis, který z cizího psa udělal někoho
Nakonec převládla zvědavost, ale i pocit, že když už jsem si toho psa vzal, měl bych znát jeho příběh aspoň z respektu k tomu, kdo ho měl předtím. Hned na začátku mě zarazilo, že ho měla od štěněte osm let. Že to pro ni bylo nejhorší rozhodnutí v životě. Nebylo tam žádné „omluvte mě“, spíš popis faktů. Psala, že žije sama, že má rakovinu, že tráví hodně času v nemocnici a není schopná mu zajistit pravidelnou péči. Několikrát prý zůstal doma sám mnohem déle, než je únosné, a řešila to až ve chvíli, kdy jí volali sousedi. Jak jsem četl dál, všímal jsem si, že místo podráždění cítím smutek. Připadal jsem si trapně, jak rychle jsem si ho v hlavě zařadil do škatulky „odložený pes od nezodpovědných“.
Nejvíc mě zasáhly ty drobnosti, které o něm psala. Že se bojí bouřek a vždycky si schovává hlavu pod deku. Že má rád, když se mu při krmení říká jménem stejným klidným tónem. Že má po procházce ve zvyku lehnout si vedle gauče na pravý bok, hlavou k oknu. Položil jsem dopis na stůl, podíval se do obýváku a on tam ležel přesně tak, jak to popsala. V tu chvíli to pro mě bylo hodně osobní. Ne jako „pes z útulku“, ale jako někdo, kdo byl osm let součástí jejího života a teď je u mě. Šel jsem k němu, pohladil ho a úplně automaticky mu nahlas řekl, že se o něj postarám. Věděl jsem, že mi nerozumí tak, jak to myslím já, ale potřeboval jsem to říct. Dopis jsem pak složil a dal do šuplíku v obýváku, mezi ostatní věci, které používám často. Měl jsem pocit, že nepatří někam dozadu do krabice.
Jak mi jeden dopis změnil názor na adopci
Druhý den jsem napsal do útulku krátký mail, že jsme dojeli v pořádku a že kdyby to šlo, ať paní vyřídí, že je v dobrých rukou. Nečekal jsem odpověď ani žádnou reakci, šlo mi spíš o to, aby měla aspoň nějakou zprávu. Během prvního týdne jsem si na ni párkrát vzpomněl. Třeba když poprvé začalo hřmít a on se začal plašit přesně tak, jak psala. Sedl jsem si k němu na zem, přehodil mu přes hlavu deku a jen tam s ním byl. Uvědomil jsem si, že od té doby už automaticky nenadávám na „lidi, co odloží psa“. Mám pořád svůj názor na to, že zvíře není věc, ale zároveň už vím, že někdy za tím můžou být situace, které si neumím představit.
Když mě dneska péče o něj občas unaví, třeba po sérii nočních venčení nebo když něco rozkouše, dopis si někdy znovu vytáhnu. Nepotřebuju si u něj pobrečet, spíš si tím připomenu, proč jsem do toho šel. Nejen kvůli svému dobrému pocitu nebo „principu“, ale i kvůli ní, která už tu péči dát nemůže, i když by očividně chtěla. Beru to tak, že se o něj staráme oba: já tady a ona prostřednictvím toho, co o něm napsala v těch několika stránkách rukopisu, které jsem dostal spolu s ním. A on teď prostě potřebuje, aby mu někdo nasypal granule, šel s ním ven a občas mu při krmení řekl jeho jméno tím klidným tónem.
