Článek
Sedím po obědě v kanceláři, dívám se na dlouhý seznam mailů a cítím, jak jsem čím dál víc unavená. Snažím se aspoň něco odklikat a do toho mi pořád pípají další zprávy. Poslední dny mi navíc několikrát volali z neznámých čísel, jednou pojištění, podruhé energie, potřetí „exkluzivní nabídka“ něčeho, co jsem v životě nepotřebovala. Už jsem z toho úplně otrávená a skoro všechno, co není uložené v kontaktech, automaticky beru jako otravný hovor. Když mi na displeji vyskočí další neznámé číslo, chvíli se na něj jen dívám a nechávám ho zvonit. Napadne mě, že to prostě ignoruju, ale uvědomím si, že čekám kurýra, psali mi ráno, že dnes doručují do práce. Tak to nakonec zvednu.
Když si hlas v telefonu špatně zařadím
Ozve se ženský hlas: „Dobrý den, tady Jana…“ Má takový ten formální tón, který jsem si za poslední měsíce spojila s call centrem. Chvíli to zní, jako kdyby si ověřovala, jestli mluví se mnou, a já okamžitě zpozorním tím známým, nepříjemným způsobem. V hlavě mi naskočí: Tak další, co mi bude něco nutit. Automaticky mi ztuhne hlas a skočím jí do řeči dřív, než to stihne rozvést. Řeknu něco ve smyslu: „Pokud mi chcete něco nabízet, tak na to teď opravdu nemám čas.“ Nijak to neobalím, prostě to vyhrknu. V tu chvíli jsem přesvědčená, že si jen šetřím čas a nervy, a vůbec mě nenapadne, že ten hovor může být o něčem úplně jiném.
A pak ona rychle dodá: „Já volám ze školky, synovi není dobře.“ Ta věta mě úplně zarazí. Vteřinu trvá, než se mi to spojí v hlavě, a pak se mi stáhne žaludek. Dojde mi, že jsem se pustila do učitelky, která mi jen volá, že je dítěti špatně. Okamžitě změním tón, skoro se mi zlomí hlas. Začnu se jí omlouvat, že jsem byla nepříjemná, a hned se vyptávám, co se přesně děje. Dozvím se, že má horečku, je unavený, polehává a že by bylo dobré, abych si pro něj přijela co nejdřív. Její hlas je klidný, profesionální, a o to víc si připadám jako pitomec. V duchu si opakuju: Proč jsem prostě nepočkála, co řekne?
Trapný přechod z práce do školky
Hovor ukončíme s tím, že jsem za dvacet minut ve školce. Hned zavírám maily, beru si tašku a v hlavě přepínám z pracovního módu na rodičovský. Jdu za kolegyní a prosím ji, jestli za mě může dodělat jednu tabulku, protože fakt musím jet. Šéfovi do dveří jen krátce řeknu, že synovi není dobře ve školce a že odcházím. Naštěstí jen kývne a moc se neptá. Během toho, co si balím věci, mi v hlavě pořád dokola běží ten začátek hovoru. Slyším sama sebe, jak na ni vyjíždím kvůli „nabídce“, a je mi trapně. Vím, že ona na to zřejmě zapomene hned, jak zavěsí, ale já se u toho ještě chvíli zbytečně užírám.
Ve školce se mi syn sesune do náruče. Jakmile ho chytnu, cítím, jak je horký a úplně bez energie. V tu chvíli není co řešit, prostě domů a do postele. Učitelka, která mi volala, vyjde ze třídy a v klidu mi vysvětlí, jak to během dne probíhalo, kdy se mu přitížilo, co jedl a jak reagoval. Mezi řečí se pousměje a řekne něco jako: „Po telefonu jste byla ze začátku trochu překvapená.“ Je v tom spíš nadhled než výčitka. Zase se jí omluvím, tentokrát už s lehkým úsměvem, a vysvětlím, že mě poslední dobou fakt pořád někdo nahání s nabídkami a že jsem se prostě reflexivně ohradila. Ona jen mávne rukou, že to chápe. O to víc se ale stydím sama před sebou.
Doma to má svůj klasický průběh. Dám synovi čaj, léky na horečku, pustím mu na chvíli pohádku, aby se uklidnil, a pak ho ukládám do postele. Když konečně usne, sednu si s notebookem k jídelnímu stolu a snažím se dodělat aspoň něco z práce, aby mě druhý den nečekal úplný chaos. V bytě je ticho, jen občas slyším, jak se v pokojíku převalí. V hlavě se ale pořád vracím k tomu telefonu. Uvědomuju si, jak rychle jsem si vytvořila obranný reflex na neznámá čísla a jak snadno to odnesl někdo, kdo za to vůbec nemohl. Nejde o žádné velké drama, jen malý moment, ve kterém si člověk všimne, jak reaguje. Řeknu si, že příště se prostě nadechnu a počkám na „tu druhou větu“, než na někoho vyjedu. Není to žádné velké předsevzetí, spíš drobná úprava v hlavě, ale mám pocit, že právě z takových maličkostí se skládá to, jaký člověk vlastně je.
