Článek
Seděla jsem pár dní po Silvestru ráno v tramvaji, ještě napůl rozespalá, a bezmyšlenkovitě projížděla sociální sítě. Všude samá předsevzetí, vize, „nový rok, nová já“. Na fotkách plánovače, aplikace, citáty. Začala jsem cítit lehkou úzkost a zároveň nutkání se přidat, abych nebyla ta jediná, která nic neřeší. Otevřela jsem si v mobilu poznámky s tím, že si taky něco sepíšu. Pořád mě ale napadaly ty samé věci jako každý rok. Připadala jsem si trapně sama před sebou, tak jsem mobil prostě zavřela a řekla si, že na to bude čas večer. A trochu jsem doufala, že mě to do té doby přejde.
Když seznamy místo motivace bolí
V práci jsem dopoledne hledala v telefonu jednu poznámku k projektu a náhodou na mě vyskočil soubor „Předsevzetí 2023“. Ze zvědavosti jsem ho otevřela. Byl tam dlouhý seznam: vstávat dřív, začít běhat, omezit sladké, naučit se jazyk, víc číst, míň mobilu. Všechno věci, které znějí rozumně, ale u většiny jsem vydržela maximálně pár týdnů. Jak jsem to četla, přepadl mě strašně nepříjemný pocit studu. Jako bych se dívala na cizího člověka, který má pocit, že je celý špatný a potřebuje se opravit. Došlo mi, že podobný seznam mám každý rok, jen se nahoře mění číslo. A že mě to ve skutečnosti na začátku roku vždycky spíš demotivuje, než motivuje.
U oběda to kolegyně otevřela úplně spontánně. Zeptala se, jaká máme letos předsevzetí, a u stolu se rozběhla klasická debata. Jedna si dává „suchý leden“, druhý si zaplatil roční permici do fitka, další plánuje míň přesčasů a víc času s rodinou. Chvíli jsem poslouchala a v duchu se snažila něco rychle vymyslet, abych zapadla. Když pak přišla řada na mě, vyhrkla jsem, že letos si nedávám žádná předsevzetí, protože mi nedělají dobře. U stolu na vteřinu ztichli, někdo se zasmál, někdo to shodil vtípkem o rebelii. Navenek to prošlo, ale já cítila, že mám potřebu si ten postoj nějak obhájit, hlavně sama před sebou.
Opakující se lednové začátky a zklamání
Večer doma jsem si chtěla do diáře zapsat pár pracovních věcí. Sáhla jsem ale omylem po starém diáři z poličky. Otevřela jsem ho na lednu a uviděla zastrkaný barevný papírek se seznamem cílů. Pak jsem začala vytahovat další staré diáře a zápisníky a listovala v lednových stránkách. Bylo to skoro komické: všude ty samé body, někde doslova stejná věta, jen jiné datum. Působilo to jako každoroční povinný nový začátek, který se nikdy úplně nepovedl. Najednou jsem si vybavila, jak jsem se vždycky v únoru nebo březnu cítila neschopná, protože jsem něco z toho nezvládla. A došlo mi, že už nechci další velký začátek, ze kterého se stane jen další zklamání.
Další den po práci jsem šla na kafe s kamarádkou. Nadšeně mi vyprávěla o svých letošních předsevzetích, měla je promyšlená, skoro až rozplánovaná. Zároveň několikrát řekla, že se bojí, že to zase po pár týdnech vzdá. Poslouchala jsem ji a najednou jsem řekla, že já už nic takového nechci, protože mě to nutí dívat se na sebe hlavně jako na soubor chyb k opravě. Začala jsem jí popisovat, jak se po pár týdnech vždycky cítím provinile, jak mám tendenci to celé zahodit, místo abych v nějaké malé změně prostě pomalu pokračovala. Jak jsem to říkala nahlas, uvědomovala jsem si, že to vlastně formuluju hlavně pro sebe. Najednou to přestalo být jen neurčité „předsevzetí mi nesedí“ a začalo to mít konkrétní důvody.
Méně předsevzetí, víc klidu a pokračování
Ten večer jsem si sedla ke stolu s čistým papírem. Ne proto, abych napsala další seznam „odteď budu“, ale abych zkusila něco jiného. Napsala jsem si tři věci, které se mi za loňský rok povedly, nebo které jsem prostě ustála, i když byly těžké. Pak jsem k nim přidala pár drobností, ve kterých chci pokračovat: občas si jít po práci na procházku, dál si hlídat spánek, aspoň někdy odložit mobil o něco dřív. Všechno bez slov „každý den“ nebo „už nikdy“. Cítila jsem zvláštní úlevu z toho, že tam nikde není tvrdé „musím“ ani datum, kdy mám začít fungovat jinak. Další den jsem do pracovního chatu jen napsala, že letos jedu bez předsevzetí a zkouším být na sebe mírnější. Nikdo to moc neřešil a mně to stačilo.
V následujících týdnech ledna jsem si začala všímat, že nejsem tolik ve stresu z každého „selhání“. Když jsem měla den, kdy jsem nestihla žádné cvičení, jedla jsem blbosti a koukala večer do telefonu dýl, prostě jsem to vzala jako jeden normální den. Ne jako důkaz, že jsem všechno vzdala. Víc jsem si všímala toho, co se mi daří průběžně, i když to není dokonalé. Postupně mi docházelo, že pro mě víc funguje vědomí toho, v čem chci pokračovat, než snaha se kompletně předělat k prvnímu lednu. A tak jsem si svůj nový postoj k předsevzetím nechala, i když většina lidí kolem mě dál sepisuje svoje seznamy. Poprvé mám pocit, že je v pořádku to mít jinak.
