Článek
Konečně nastal den D, to znamená, že mohl Dan přijet. Přijel za námi z Prahy, trénovali jsme trasy. Obvykle cvičitel pobývá v místě bydliště klienta, avšak trasa Praha - Plzeň není tak náročná, takže Dan za námi jezdil denně, nepřespával zde.
První naší trasou, kterou jsme vybrali, byla cesta do Tyfloservisu. Jelikož cestu na tramvaj jsem se učila v rámci prostorové orientace a samostatného pohybu, mohla jsem ji Danovi předvést. Respektive mne vyzval, ať jdu trasu, jak jsem zvyklá, on nás bude kontrolovat a v případě chyby psa zasáhne. Třeba říci, že Cilka byla přítomností svého bývalého páníčka velmi nadšená. A tak mi připadalo, že se chce před ním předvést. Šlapala tedy jak hodinky.
Cilka v tomto byla báječná, a to až do konce své aktivní kariéry. Vždy vodila na jedničku. Povely doleva, vpravo, dveře, přechod aj. jí nedělali v žádném případě problémy. Ani se nesnažila některý s pokynů obcházet či neplnit. Došli jsme tedy v klidu na zastávku tramvaje. Dan mě postupně opravoval. Opravovali jsme povelovou techniku, jak správně intonovat, aby pes dobře rozuměl, co po něm budu chtít. Nástup do tramvaje prvními dveřmi, když jsme stáli u označníku tak, aby o nás řidič tramvaje věděl, že budeme nastupovat s vodícím psem, jsme také zvládli. Cilka báječně našla volné místo a já se usadila.
Již po cestě jsem si všimla zájmu okolí o nás dvě. Bylo to pro mě nezvyklé a trochu nepříjemné, jelikož jsem se chtěla soustředit na práci a výkon, a toto mě poněkud rozptylovalo. Nebyla jsem zvyklá na zájem okolí. I když pravda, když jsem šla samostatně s holí, tak to také jistě budilo zájem procházejících lidí. Přeci jen jinakost lidí stále budí u intaktní společnosti velký zájem.
V tramvaji začalo divení dětí, proč ten pes má na sobě to divné zařízení, k čemu ten pes slouží, k čemu má ta paní hůl a tak dále. Některé matky mlčely, jiné klidně a zkušeně vysvětlovaly pravdivě, jaký je Cilka pracovní pes. Samozřejmě jsem se setkávala i s nesmysly, ale o tom si povíme třeba někdy příště.
Cesta v tramvaji nám ubíhala dobře, s Danem jsme si povídali o tom, co je ještě třeba zlepšit, a jak na tom pracovat. Jak se tramvaj zalidňovala, tak pozornosti lidí přibývalo. Víceméně v obdivných komentářích, jakože je to krásný pes, ale že je také možná chudák, když musí pracovat. Byla jsem z toho docela rozhozená, jelikož jsem si nemyslela, že budeme budit takový zájem. Musela jsem zpracovávat nové informace, a ještě poslouchat někdy velmi zvláštní komentáře cizích lidí. Dan mi říkal, že je to vcelku normální, že se mi to bude stávat pravidelně, a měl pravdu. Samozřejmě v průběhu let jsem si na to zvykla, občas jsem i s lidmi rozvinula rozhovor na téma vodicí pes.
Když jsme vystoupili, já opět cestu do Tyfloservisu znala, a tak nám šlo učení velmi dobře. Ukázala jsem Cilku svým kolegyním, tenkrát to byly pro mě ještě zaměstnankyně Tyfloservisu. A mohli jsme se pohodlně vracet zpět tak, aby si pes osvojil oba směry cesty.
Když jsme dorazili zpět na Lochotín, potrénovali jsme ještě příkazy poslušnosti, hlavně tedy přivolání. Cilka na toto byla lump a dávala si s příchodem ke mně na čas. Nutno říci, že když zavolal Dan, tak přiběhla hned.
Dan mi neustále říkal, že moje přivolání, resp. intonace hlasu, není moc důrazná. Že je třeba dát najevo psovi to, že to opravdu myslíte vážně, a že když nedorazí, že se bude něco dít – ne však veselého. Měla jsem neustále po ruce v pamlskovníku připravené piškoty, bylo třeba psa odměňovat tak, aby ho moje povely bavily a aby si zvykl, že já jsem ten, kdo mu povely nyní bude rozdávat. První den jsem byla z nácviku velmi unavena, po příchodu domů jsme si šly s Cilkou obě lehnout a spaly jsme jak dudci.
Další dny byla situace obdobná, trénovali jsme jak dopoledne, tak odpoledne. Zkoušeli jsme neustále nové trasy, jezdili jsme hlavně hodně městskou hromadnou dopravou, trénovali jsme nástup a výstup právě z vozu hromadné dopravy. Po cestě jsme vyhledávali různé lavičky. Hledali jsme přechody, udržovaly přímý směr chůze, hledali dveře, ty občas Cilka lajdala. Tvrdila, že tam žádné nejsou, nebo jak říkal Dan, koukla na ně, ale dělala, že nevidí, nebo že tam dveře nejsou.
Stále jsme se věnovali přivolání tak, aby Cilka věděla, že já jsem její panička. Protože bydlíme na sídlišti, bohužel se stává to, že lidé často vyhazují odpadky z okna, nebo zbytky od jídla, a já měla opravdu strach, že by Cilka mohla něco sníst, něčím se otrávit, tak jsem poprosila Dana, zda je možné, aby Cilka nosila na venčení náhubek.
Dan řekl, že to není žádný problém, že na pravidelné nošení náhubku je třeba psa zvykat, takže jí ho mám dávat, a když tak se nebát toho, že bude protestovat, zkrátka jí nepolevit. A tak jsme to zkoušeli. Napřed koukala, pak sklonila hlavu, začala dřít náhubek o povrch chodníku, pak si ale řekla, že asi bude lepší, když se půjde vyvenčit a půjde si začuchat. A postupně, ani to netrvalo tak dlouho, si Cilka na venčení s náhubkem zvykla. Pro mě to byla naprostá výhoda, že i když se do něčeho někde zabořila tlamou, tak nezvládla přes košík procedit celý obsah toho, co našla.
Mezi další trasy, které jsme se učili jako nové, byla cesta na Katedru sociální a kulturní antropologie, kde jsem v té době studovala doktorský obor. To bylo v centru města, takže cesta byla různými ulicemi, bylo tam několik přechodů, jak ozvučených, tak neozvučených, trasa nám tedy zabrala na učení více dní, ale bylo třeba jí umět, protože jsem tam chodila takřka denně. Poté jsme se učili ještě trasu na oční kliniku, kam jsem docházela minimálně jednou týdně. Trasy byly spletité a poměrně náročné. Když jsme se naučili tyto tři trasy, domluvili jsme se s Danem, že nás zatím nechá, abychom si trasy procházeli, že je umíme. A až naznám toho, že se chci naučit novou trasu, nebo budu novou trasu potřebovat, ať mu zavolám, že přijede. Také bylo možné se nechat naučit další trasu v rámci kurzu prostorové orientace a samostatného pohybu u instruktorek v plzeňském Tyfloservisu.
Věděla jsem, že když nastane nějaký problém, že můžu Danovi zavolat a poradit se s ním co a jak by dělal a co by mi on doporučil. A tak jsme absolvovaly týden předávání v rámci střediska výcviku vodicích psů a týden předávání v domácím prostředí. Byly jsme tedy zatím připravené na to sdílet společně náš život a na to, že na každém kroku mě teď bude Cilka doprovázet.
Tímto zatím končí naše minisérie o pořizování si vodicího psa. Nicméně k Cilce se jistě budu ve vyprávění ještě často vracet na mém blogu Blindička aneb Život prakticky nevidomé ženy.
