Autonehoda: Zásadní zvrat v životě se zrakovým postižením

Do té doby jsem žila relativně samostatně, kompenzovala si svůj zrakový handicap různými triky (nosila jsem velmi silné brýle, používala lupu, zvětšené tučné písmo), pohybovala se často sama, i když tváře lidí kolem jsem nepoznávala. Vnímala jsem světlo aut i semaforů, a zvládala jsem běžné úkony - jako nákupy nebo návštěvy úřadů.

V osudový večer jsme šli společně se spolužáky směrem na místo, kde budeme tvořit obsah na maturitní ples. Zastavili jsme na přechodu na červenou, přechod jsme ale podle mého vědomí přešli na zelenou. Z boční ulice přijel Nissan Patrol vysokou rychlostí, a zachytil mě přední maskou. Odhodil mě asi 50 metrů, a udeřila jsem se hlavou o beton.

Odvezli mě na urgentní příjem, usilovně mě převáželi mezi vyšetřeními, CT a jednotkami JIP. Bolest hlavy a únava mě přemáhaly. Měla jsem těžký otok mozku, rozsáhlé podlitiny a pohmožděniny levé poloviny těla. Každý den mě vozili na CT, sledovali krevní sraženinu v mozku, bylo možné, že bude třeba otevřít lebku.

Naštěstí se sraženina začala zmenšovat a nepotřebovala jsem operaci hlavy. Po několika dnech jsem byla převezena na běžné oddělení a po týdnu propuštěna domů — i když v těžkém stavu: zlomená žebra, pohmožděná ruka, přetržený sval v ní, levá strana těla plná modřin. Domů mě přivezli rodiče. V dalších dnech si pamatuji hlavně spánek a bolest.

Po čase se mi stabilizoval stav a začala jsem vnímat následky: ztratila jsem čich a chuť (částečně se obnovily, ale slabě), zhoršilo se mi vidění — již předtím bylo jedno oko prakticky nefunkční a druhé začalo být horší. Když jsem navštívila oční ambulanci, nic zvláštního na oku neshledali — vinil se otřes mozku. Postupně se však objevily „černé nitky“, plovoucí skvrny, stín ve vnitřním koutku oka. Na oční klinice v Plzni mi diagnostikovali odchlípení sítnice, což je důsledek těžkého otřesu mozku a dřívějších operací oka. Podstoupila jsem tříhodinovou operaci, při které byla sítnice přiložena zpět, a do oka byl vpraven silikonový olej, aby držel sítnici na místě.

Zákrok byl úspěšný, ale přišla zpráva, že už nikdy nebudu moci nosit své silné brýle — že už neuvidím tak, jako před operací. Po propuštění jsem zjistila, že nevidím vůbec nic: písmo na telefonu, texty, knihy, a to ani pomocí lupy. Nepoznala jsem ani šampón, jogurt, nemohla jsem se sama orientovat, jít ven bez doprovodu bylo nemožné. V té době jsem byla v maturitním ročníku, a vše, co jsem si doposud plánovala, se obrátilo vzhůru nohama.

Oko po operaci se stabilizovalo, ale já jsem stále nemohla číst a psát texty. Příprava na maturitu mi unikala. Žádné kompenzační pomůcky jsem neměla. Při přípravě na maturitu jsme zavedli distanční způsob studia: chodila jsem jen na přezkoušení na moje gymnázium, učitelé mi otázky předem připravili, spolužáci mi pomáhali s doprovodem do školy a domů. Učila jsem se posloucháním — učebních textů předčítaných maminkou. Když se stav oka trochu ustálil, mohla jsem občas číst zvětšeným a tučným textem — ale jen velmi málo, vydržet dlouho číst se nedalo.

Asi měsíc po operaci začal v oku stoupat nitrooční tlak — vinil se silikonový olej. Olej musel být vypuštěn a přišlo opět zhoršení zraku, sítnice se neudržela, byla nutná další operace — opět přišívání sítnice a opět vpravení oleje. V květnu mě propustili z nemocnice kvůli maturitě — měla jsem jen čtyři dny na přípravu. Každý den jsem vstávala brzy, usínala po půlnoci, úzkost a nejistota mě provázely. Místo studia následoval často pláč. Na práci jsem měla velmi málo času, ale díky pomoci rodiny a otázkám od spolužáků jsem šla maturovat z čtyř předmětů. I když stav oka byl dál nejistý a já brala vysoké dávky kortikoidů (což způsobilo akné, které další negativně ovlivnilo mé sebevědomí), rozhodla jsem se jít do toho.

V den maturity jsem dorazila v tom, co bylo k dispozici, bohužel nebyl čas ani nálada pořizovat nové padnoucí oblečení. V tu dobu jsem byla zhruba o 15 kg lehčí než v lednu 2001. Maturitní zkoušky jsem úspěšně složila — čeština, němčina, dějepis, základy společenských věd. Podařilo se mi získat dvě dvojky a dvě trojky — pro mě naprosto skvělý výsledek vzhledem ke všemu, co se stalo. Byla jsem dojatá, gratulace od učitelů mě zahřály. Celá zkušenost, kterou jsem prodělala během necelých pěti měsíců, mě posílila a utvrdila v tom, že dokážu zvládnout leccos, i když okolnosti nejsou příznivé. Dodnes nevěřím, že se to vše podařilo překonat. Pokud někdo cítí, že „je na dně“, přeji, ať se od dna odrazí a najde novou sílu a energii bojovat za sebe a vše ve svém životě.