Článek
Postoj k bílé holi
O historii bílé hole, o jejích částech, druzích, ale i technikách jsem již psala v článku Bílé hole. Také již víme, že hodně lidí se zrakovým postižením vidí v holi spíše stigmatizující prvek, a tak jim představa toho, že budou nějak označeni, připadá nepřekonatelná, a proto zarytě nošení bílé hole odmítají. Druzí si říkají, že jsou ještě mladí, a tak hůl nosit nepotřebují zvlášť, co kdyby je viděli stejně staří vrstevníci s holí… Někteří se upínají na to, že se jejich zdravotní stav zlepší, a tak se přece nepotřebují učit nosit bílou hůl. Jsou ale i ti, kteří vědí, že hůl má funkci ochranou, signalizační, slouží k orientaci, a tak vlastně vede k lepší samostatnosti a soběstačnosti, i tak si ale cestu k holi hledají. Tento proces přijetí hole je pak časově, ale i psychicky náročný, jelikož člověk bojuje s racionálním přijetím hole jako kompenzační pomůcky, ale právě také s tím, že přijetí hole je definitivním důkazem „slepoty“, kdy každý pozná, že má člověk hendikep, že špatně vidí. S čímž se může spojovat další balast ve formě vlezlých otázek na to, proč člověk najednou špatně vidí, když se nedávno ještě pohyboval bez hole, možná narážky na to, proč člověk nosí tu hůl, když není zcela nevidomý, ale také to, zda člověk trochu nepředstírá hendikep, protože ho pak mohou lidé litovat.
Někdy je problém i mezi členy rodiny, kteří nechtějí zcela akceptovat zhoršující se zdravotní stav svého člena, stále mají tendenci progresivní proces zlehčovat, chovají se k příslušníkovi rodiny jako kdyby žádná zraková vada neexistovala. Setkáváme se i s tím, že jsou členové rodiny plísněni za to, že něco špatně udělali – nechali drobek na pracovní ploše, na zemi leží smetí či není dobře utřený prach, a tak pak i ten, kdo je sám postižený má tendenci své postižení popírat natož, aby přijal nošení bílé hole za své.
Vnímání bílé hole
Ale i u těch, kteří jsou od malička nevidomí, je pojetí bílé hole různé. Někteří nosí hůl vždy a všude. Mají s ní pocit bezpečí a ověřují si díky ní prostor před sebou, je jejich součástí. Jsou ale i nevidomí, kteří byli od svého dětství zvyklí chodit bez hole, nepotřebovali ji v prostředí, kde žili. Většinou to bylo přívětivé, klidné prostředí v uzavřené komunitě, kde nehrozilo nevidomému nebezpečí, a tak využíval svých dalších smyslů, aby se tam, kde to znal, mohl orientovat. S nošením a funkcemi hole se tak tito lidé potkávají až na studiích – někdy na škole základní, často však až při studiu školy střední.
Hodně zrakově postižených, stejně jako já, chodíme někdy s holí a někdy bez ní. Není to myšleno ale tak, že bych sama vyšla z domu bez hole. Je to tak, že pokud mám průvodce, kterému výhradně důvěřuji, pak si můžu dovolit nechat hůl doma v případě, že jdeme na místo, kde to dobře znám a vím, že ji nebudu potřebovat. Tento přístup však není úplně friendly, jelikož nikdy nevíte, kdy se můžete ocitnout sami, bez doprovodu, nikdy totiž nemůžu vědět, že ji opravdu nebudu potřebovat. Tudíž je lepší hůl u sebe mít např. složenou, ale mít ji po ruce, kdyby byla třeba. Upřímně ale vím, že hodně z nás to tak nemá, že prostě v doprovodu manžela, přítele, rodinného příslušníka ji prostě necháme doma…
Doporučení nošení hole
Jsou místa, kam bych určitě nosit hůl doporučila vždy. Jsou to např. místa, kde se shlukuje hodně lidí, je tam velká fluktuace osob, každý pospíchá, a tak nemůže tušit, proč se zrovna vedete s někým za loket. V takových situacích je dobré ukázat, že máte problém se zrakem, proto můžete do někoho lehce vrazit, ale i právě ti, co pospíchají, budou brát na vás ohled, když uvidí, že nevidíte. V lékařských zařízeních se přítomnost hole také hodí, aby lékař věděl, že má více komunikovat ústně nikoli očním kontaktem, že má vše více vysvětlovat či pomoci na lůžko či k vyšetření.
Je jistě důležité, zda má člověk k dispozici ještě nějaký zbytek zraku, a tak vyhodnotí, zda je bezpečné v té či oné situaci hůl nepoužít. Ale i zcela nevidomí, jak jsem již zmínila, ne vždy hůl použijí. Pocit při nošení hole je různorodý – někdo se za ni stydí, ale nosí ji, někdo se bez ní cítí nejistě, má strach, obavy a pocit, že mu něco chybí, další nemá žádný z těchto pocitů, ví, že potřebuje být mobilní, že nevidí, vezme hůl a jde, nehledá v jejím nošení žádný jiný smysl a význam, než má, a to jako pomůcka sloužící k orientaci těžce zrakově postižených.
