Bílá hůl a silné brýle jako ostuda

Na mém blogu mám k dispozici několik článků na téma nošení, vnímání a postoje k bílé holi. Vždy, když si myslím, že je téma vyčerpáno, tak se potkám se situacemi, které mě překvapí a které přinesou myšlenky, jenž chci sdílet.

Často zmiňuji, že ne každý, kdo špatně vidí, chodí samostatně s bílou holí. Tato skutečnost úzce souvisí s tím, že k samostatné chůzi člověk potřebuje dlouhou bílou orientační hůl, aby mohl vyrazit do terénu. Stává se, že i jedinec začne navštěvovat kurz prostorové orientace a samostatného pohybu v Tyfloservisu, o.p.s., ví, jak správně držet bílou hůl, zná její techniky. Problém nastává, když má takový jedinec vyrazit do exteriéru, hlavně v místě svého bydliště. Zde nastává boj sám se sebou. Kdy člověk ví, že by chtěl být soběstačný, že již nechce být závislý na druhých, ale stále se v něm pere také myšlenka, že ho uvidí okolí, jak si to vykračuje s bílou holí.

Můžeme se pak dozvědět od frekventanta, že takový jedinec půjde ven, ale hlavně je třeba dávat pozor na to, aby ho neviděli sousedi, kteří se budou hned ptát či nevhodně komentovat nastalou situaci. Komentáře se pak odehrávají ve smyslu toho, na co si daná osoba hraje, že má bílou hůl, že tu nosí slepci, a to on není, tak ať nepředvádí okolí divadlo aj. Další připomínka může být proto, že to daný člověk předstírá, aby dostal více peněz na dávkách sociální podpory a další nesmysly. Pokud se člověk, kterého se to týká, cítí nejistě a není zcela ztotožněn se svým postižením, pak jej tyto komentáře mohou uvrhnout do stavu, kdy bude zatvrzelý a bude odmítat ukazovat se a používat bílou hůl. I když sám ví, že ji využije a že by mu život usnadnila.

Takové zkušenosti mohou být kontraindikací v nošení hole obzvlášť u těch, kteří nedávno přišli o zrak či o něj postupně přicházejí, a tak se učí s novou situací ve svém životě pracovat. Zdálo by se, že ti, kteří se jako nevidomí narodili, takové záludné přijetí hole neřeší. Opak je pravdou. Tím, že jsme individuality hlavně jako lidé a skupina zrakově postižených není homogenní, tak i postoj k holi napříč spektrem zrakového hendikepu je různý.

A tak někteří nepřemýšlí nad tím, kdo a co si myslí, vezmou hůl a učí se s ní zacházet. Druzí však mají pocit, že hůl je nepřekonatelné stigma, se kterým neumí pracovat. To, že je nošení bílé hole ostuda si ale může myslet i člověk, který má zrakové postižení již dlouhá léta. Je dobře orientovaný v možnostech pomůcek a kompenzačních metod pro zrakově postižené, ale má v sobě takový přístup k hůlce, která doprovází nevidomé již po staletí.

Zajímavým myšlenkovým pochodem je, že takový člověk chodí za podpory vodicího psa, ale i v ruce drží krátkou signalizační hůl. Pro takového jedince vodicí pes ostuda není, ale pohybovat se pomocí dlouhé hole ano. Pes je roztomilý, ale hůl je příčinou studu. V konečném efektu hůl i pes přitahují pozornost okolí, a tak člověk může mít pocit ztráty anonymity.

Vidíme tedy, že postoj a názor na bílou hůl se může různit. Nebezpečí v těchto myšlenkách spatřuji v tom, že pokud bude kolovat názor, že nošení bílé hole je ostuda, že se může stát, že někteří zrakově postižení k bílé holi nedospějí, ani nezkusí s ní chodit, a tak si znemožní další seberozvoj.

Určitě má každý z nás svůj názor a vhled na život, ale spíše bych brala ohled na ty, kteří by mohli moje slova brát vážně, a tak bych tato tvrzení pronášela s nadhledem, rozmyslem a jistou dávkou diplomacie s doplněním toho, že je to pouze můj názor, který se nemusí shodovat s většinou, aby v důsledku nikomu neublížil.

V období dospívání se mění názory, postoje a vše v životě teenegera je takové chaotické. A tak i zcela nevidomí prochází různými stavy odmítání hole, stydění se za svůj hendikep či popírání jiných skutečností. Což je pochopitelné vzhledem k raným zkušenostem a vlivem hormonů a všeho, co člověk v takovém věku cítí a s čím bojuje. Racionalita jde bohužel stranou a člověk dá více na názor jiných, je pro něj důležité víc to, co si myslí okolí než kladný postoj sám k sobě. A tak se jedinec pere s předsudky, sám se sebou, se svým hendikepem. Ale s přibývajícími roky a zkušenostmi tyto nezralé názory přehodnotí a zjistí, co je v životě určující a důležité.

Já sama v době puberty a dospívání hůl neměla, i když zpětně vím, že bych ji ocenila. Dnes vím, že by mi byla pomocníkem, ale tehdy bych ji určitě nechala doma… Raději bych bloudila a snažila se vykoukat vše, co by šlo. Protože bych jistě nechtěla, aby mě lidé viděli s holí, když na některých místech ji nenosím. Taky by mě obtěžovaly dotazy, proč najednou nosím hůl, na co si hraju, a bála bych se posměšků stran vrstevníků.

Totožné situace jsem zažívala při nošení silných brýlí. Často jsem slýchala o nošení popelníků, že nosím dna od půllitrů aj. Brýle jsem sundat nemohla, tak jsem vymýšlela, jak minimalizovat přímý styk s lidmi. Není to tak, že bych se stranila, neboť to nebylo možné. Byla jsem zvyklá si vše vyřizovat sama, být co nejvíce samostatná. Ale měla jsem vždy obavy, jak se na mě lidi budou dívat, když mám takové dioptrie a těžké a silné brýle.

A tak jsem velmi často koukala do země či na jinou stranu, sklápěla pohled s tím, že si nikdo brýlí nevšimne. Občas jsem požádala třeba ve frontě při nákupech, zda mi kamarádka objedná a já jí potom dám peníze, abych nemusela říkat objednávku přímo osobě tváří v tvář. Nechtěla jsem přijít do přímého kontaktu a upřít pohled s brýlemi na konkrétního člověka. Když jsem se měla seznámit s někým novým, tak opět nastaly obavy z toho, že první bude údiv nad tím, proč mám tak silné brýle, který bude následovaný tím, když mám tak tlusté brýle, proč tedy nevidím jako normální lidi, k čemu mi tedy ty brýle jsou?

Na střední škole jsem měla naštěstí velmi tolerantní spolužáky, kteří si záhy zvykli na žačku, která špatně vidí, a tak jsem se zdržovala hlavně v jejich přítomnosti, aniž bych měla potřebu poznávat nové lidi.

Emoce a strach z jinakosti dokážou pořádně člověku s hendikepem zamotat hlavu a znemožní mu situaci racionálně vyhodnotit. Proto je žádoucí mít místo, skupinu, prostor, kde bude člověk své pocity a rozpoložení moci sdílet, aby se mohl podělit a zjistit, že v řešení těchto náročných situací není sám.