Článek
Při prostorové orientaci a samostatném pohybu se zrakově postižení učí využívat především sluch a hmat. I přes různé zlepšovací návrhy a nápady (čtěte v článku Elektronické orientační pomůcky pro zrakově postižené) v rámci prostorové orientace zůstává dosud nepřekonanou kompenzační pomůckou právě bílá hůl.
Povězme si něco o historii bílé hole. Hůl doprovází nevidomé po staletí. Původně byla funkcí bíle hole ochrana - nevidomý ji používal pouze na ochranu těla před nárazy do překážek. Ke změně při používání bílé hole dochází až ve 20. století, a to vlivem rozvoje dopravy, kdy je třeba označit lidi se zrakovým postižením. Zmiňme fotografa Jamese Biggse z anglického Bristolu, který se po ztrátě zraku cítil ohrožen automobilovou dopravou v okolí svého domu, a tak si v roce 1921 natřel svoji vycházkovou hůl na bílo. V roce 1930 přichází ve Francii Guilly d´Herbemontová s nápadem označit nevidomé lidi bílou holí. V roce 1931 sama z vlastních financí kupuje 5000 bílých holí. A tak se nápad s bílými holemi ve Francii ujímá. Ve Spojených státech se dokonce zkoušely hole černé, které zaváděly Lion´s kluby jako označení nevidomé osoby v dopravě, ale barva nebyla pro motoristy výrazná a dostatečně viditelná. Došlo tedy ke sladění s Evropou a k používání holí bílých.
Ke konci 2. světové války jsou do armádní nemocnice pro slepé válečné veterány v Pensylvánii pozváni učitelé z Maryland School for Blind, a to R. Hoover a C. Bledsoe. Ti po analýze využívání bílé hole zjistili, že se nedostatečně využívá, a začali pracovat na technikách práce s bílou holí.
Hlavně Hoover experimentuje, pracuje v simulované slepotě, aby vyzkoušel různé techniky hole, a tak vytváří dodnes využívanou metodiku. Techniky práce s bílou holí se dostávají do Evropy a od poloviny 70. let 20. století i do Československa. A tak se 15. říjen od roku 1964 v USA připomíná jako „Den bezpečnosti s bílou holí“. V Evropě si jej připomínáme pod názvem „Den bílé hole“.
Vyhláška č. 30/2001 Sb. v § 27 (2) „Speciální označení osoby nevidomé je bílá hůl, označení osoby hluchoslepé je hůl s bílými a červenými pruhy o šířce 100 mm. Bílá hůl i hůl s bílými a červenými pruhy musí být opatřena nejméně jedním reflexním bílým pruhem šířky 50 mm a nejméně souvislá třetina její délky musí mít průměr nejméně 12 mm.“
O prostorové orientaci, typech a technikách bílých holí jsem se zmiňovala již dříve v článku Pomůcky prostorové orientace, tak o tom dnes psát nechci. V posledních pár dnech na mě téma bílé hole vyskočilo v jiném kontextu, a to používání/nepoužívání bílé hole. Ráda bych opět zdůraznila, že názory v textu jsou pouze mými poznatky a zkušenostmi, a tak se nemusí slučovat s pohledem na věc dalších lidí či uživatelů.
Uváděla jsem znění vyhlášky ministerstva dopravy z toho důvodu, že je zde jasně řečeno, jak má vypadat označení člověka s bílou holí. Jak jsme si vysvětlili, tak barva a tvar bílé hole má své opodstatnění prověřené staletími. Z toho důvodu si myslím, že není moudré bílou hůl nikterak nahrazovat, byť pro nositele líbivějším kouskem jiné hole. Chápu, že např. dřevěná hůl opatřená zářivými kamínky a blyštivými sklíčky může vypadat cool a přiláká pozornost kolemjdoucích, ale z hlediska bezpečnosti a označení člověka se zrakovou vadou má pramálo společného. Nosíme přece bílou hůl nejen proto, že s ní přijímáme informace z okolí, ale také pro naši bezpečnost. Dáváme najevo našemu okolí, že máme problém se zrakem, a tak naše okolí může brát ohled na to, že proti němu jde člověk, co pravděpodobně špatně či vůbec nevidí. Nehledě na to, že když přecházíme vozovku a máme zrakovou vadu, je žádoucí být dle pravidel řádně označen. Jelikož způsobíme-li dopravní nehodu a nebudeme přitom řádně označeni bílou holí, pak odpovědnost za způsobenou nehodu je na nás.
Určitě je každého věc, jak sám sebe označí a pomocí čeho se pohybuje, ale jednou jsou zde světově uznávané atributy, tak je prosím respektujme. Nehledě na to, že dnes máme na výběr z mnoha typů rukojetí či koncovek holí tak, aby hůl byla pro nás pohodlná a příjemná do ruky.
Dalšími hříšníky, podle mě, jsou ti, co vnímají označení bílou holí jako cejch. A teď všichni vidí, že nevidím. Ano, všichni to vidí, jelikož chci, aby brali na mě ohled v přeplněných interiérech, přelidněných exteriérech a nesrazili mě při přecházení. Já sama znám více těchto odmítačů bílé hole. Ačkoli jejich zrakový hendikep se pohybuje mezi těžkou slabozrakostí a praktickou nevidomostí, stále se ven vydávají bez bílé hole. Na trase se pak potácejí na okolí působíc, že jsou pod vlivem návykové látky, a to nemluvím o tom, že velmi často se čelně střetnou s nějakým sloupkem či zdí, zakopnou či upadnou na zem. Říkám si pak, jestli to okolí, před kterým chtěli utajit, že mají zrakový hendikep, je nevnímá mnohem hůře, než kdyby měli bílou hůl, kterou by si zkušeně zjišťovali terén před sebou. Zda popíráním bíle hole sobě více neuškodí než pomohou?
Proto si myslím, že pokud člověk z nějakých důvodů není schopen přijmout či se vyrovnat se svým zrakovým hendikepem, pak by měl odhadnout své možnosti a v rámci pudu sebezáchovy chodit do terénu s doprovodem. Rozumím tomu, že ne každý se odhodlá ke kurzu prostorové orientace (čtěte v článku Kurz prostorové orientace a samostatného pohybu), jelikož je velmi náročný, a je to tak v pořádku, ne každý chce být samostatný chodec. Také si umím představit, že existují lidé, kteří z nějakého důvodu nechtějí dát znát okolí, že mají hendikep. A zrakový hendikep není vždy na první pohled patrný. Ale nerozumím tomu, že někdo dobrovolně podstupuje každý den nebezpečí spojené s tím, že se potácí městem v plném provozu bez kontroly zraku a bez bílé hole.
Člověk používající invalidní vozíček jej doma také nenechává, tak prosím nosme bíle hole, ať o nás okolí ví. Já přece nechci být sobecká ani k sobě, ani k mému okolí. Bílá hůl je kompenzační pomůcka prostorové orientace těžce zrakově postižené osoby nikoli označení vyloučení a pohrdání.
Kromě bílé hole existují také další orientační pomůcky. Více si můžete přečíst v článku Orientační pomůcky.
Zdroj:
MACHÁČEK, P. a SVÁROVSKÝ, M.: Bílé hole, Tyfloservis, 2010 (brožura)
