Článek
Předsudky, které bolí
Mnoho lidí se používání bílé hole vyhýbá, a to i tehdy, kdy by jim skutečně pomohla. Strach z odsuzování, stud nebo obava z nepochopení často vítězí nad bezpečností. Zkušenosti některých zrakově postižených ukazují, že lidé kolem nich zpochybňují jejich postižení jen proto, že nosí silné brýle, čtou z mobilu nebo někam sami dojdou. Pokud drží v ruce bílou hůl, ale přitom „nevypadají slepě“, mohou se setkat s podezřením, že hrají na city nebo předstírají postižení.
To vytváří silný tlak — jako by si člověk musel vybrat mezi tím být v bezpečí, nebo být brán vážně. Mnozí tak raději hůl raději nechají doma, i když se pak pohybují s obtížemi a za cenu vlastního rizika.
Zrakové postižení je velmi rozmanité. Ne každý, kdo používá bílou hůl, je zcela nevidomý. Existují různé stupně zrakových vad — někteří lidé vidí jen obrysy, jiní jen na jedno oko nebo velmi omezeně v určitém zorném poli. Mnoho lidí má zbytky zraku, které využívají naplno — ale to neznamená, že vidí dost na to, aby se bezpečně pohybovali v prostoru.
Silné brýle, skenování okolí pomocí mobilu nebo bílá hůl nejsou známkami „předstírání“, ale strategií, jak si ulehčit život a zachovat si co největší samostatnost.
Změna pohledu
Veřejnost často reaguje na zrakové postižení zjednodušenými představami. Očekává buď úplnou slepotu, nebo „normální“ vidění. To ale neodpovídá realitě. Tato neinformovanost přispívá k tomu, že bílá hůl je stále někdy vnímána jako symbol slabosti nebo dokonce jako něco ostudného, a to i mezi samotnými zrakově postiženými. Bílá hůl není známkou bezmoci — naopak. Vyžaduje odvahu s ní vyjít mezi lidi, přiznat své omezení a zároveň dát najevo, že si člověk chce zachovat co největší samostatnost a najít cestu k ní a soběstačnosti.
Empatie a informace
Nejvíce pomůže empatie a informovanost. Nepředpokládejme, že kdo ještě něco vidí, „nemá nárok“ na hůl. Nepodezřívejme, že někdo „jen simuluje“, protože čte z telefonu nebo reaguje na pohyb. Pokud někdo používá bílou hůl, neznamená to, že potřebuje soucit — stačí respekt a případně nabídka pomoci. Změna přístupu společnosti může výrazně zlepšit kvalitu života lidí se zrakovým postižením. Stačí málo: otevřená mysl, chuť pochopit a respektovat. Ale ochota musí pramenit také ze strany postižených otevřít se intaktnímu světu a nepřepokládat, že každý ví, jak se chovat k postiženému, jak jednat a jak mu pomoci. V tomto může pomoci osvěta vůči veřejnosti.
