Hlavní obsah
Zdraví

Častá otázka pro zrakově postiženého: A jak vlastně vidíš?

Médium.cz je blogovací platforma, tedy veřejně dostupná služba, na které mohou naši uživatelé svobodně vyjadřovat a publikovat své názory. Nejedná se o názory či postoje Seznam.cz ani žádné z našich redakcí.

Foto: Linda Albrechtová

Zjištění toho, jaké má člověk se zrakovým postižením možnosti vidění, bývá frekventovaným dotazem intaktní veřejnosti vůči někomu, kdo špatně vidí. Sama se s touto otázkou setkávám pravidelně. A jak to tedy je?

Článek

A ty vidíš vlastně jak?

Lidé se snaží zjistit rozsah vidění u někoho, o kom vědí, že má zrakový hendikep. Chtějí si do jisté míry představit, jaké to je, když člověk špatně vidí. Nejsem si však jistá, zda člověk, který má plnou zrakovou ostrost, si může představit, že jeho zrakové možnosti jsou omezené. Je to podobné jako, když si já chci představit, jaké to je vidět. Umím si představit, jaké je to vidět lépe, protože to jsem zažila. Vím, jaké je vidět text – sice ve zvětšené formě, vím, jaké je psát rukou, ale nevím, jak vypadá pták za letu ani mravenci v mraveništi. Tohle jsem neměla nikdy možnost vidět. Ale i hodně věcí z těch, které jsem viděla, jsem již zapomněla, neboť je to velmi dávno, a jejich obraz v mé hlavě nebyl nikdy objektivní, neboť jsem byla vždy prakticky nevidomá.

Mohu tedy těm, koho to zajímá, přiblížit moje vnímání světa zbytky zraku na jednom oku. Jelikož, když někomu řeknu vymezení mojí zrakové vady podle WHO, tak to většině lidí nic neřekne. Jelikož hodnota visu, tj. zrakové ostrosti, je veličina vcelku neosobní, která ale nezahrnuje všechny aspekty vidění. Snažím se tedy na příkladech popsat, jak vidím.

Jak vidím já…?

Jako u většiny zrakově postižených s progresivní oční vadou, tak i u mě závisí „vidění“ na aktuálním zdravotním stavu. Jsou dny, kdy se moje rohovka rozhodne, že bude celý den hodně zašedlá a nepropustná, tzn. že nepustí dovnitř více než trochu světla. Vidím tedy pouze mlhu, dokážu rozlišit světlo a tmu, tehdy čekám, zda se stav během dne změní tak, že bych mohla rozpoznat alespoň výrazné barvy. Co se týče lidí či objektů, pak je identifikuji jako obrysy.

Když jsou dny lepší, pak za dobrých světelných podmínek rozpoznám syté barvy – červenou, zelenou, žlutou…Tmavší odstíny mi ale i za světla dělají problém – jako je tmavě modrá, hnědá, šedá či černá, to jsou pak všechny barvy „ty tmavé“. Ale i u těch barev výrazných záleží na světelných podmínkách. Stav je pro mě ideální, když je jasno a svítí slunce. Za světla umělého či ubývajícího výrazně klesají moje zbylé zrakové možnosti.

Za denního světla se snažím zbytek zraku ještě nějak efektivně využít, jde-li to, např. při prostorové orientaci, snažím se s okolí načerpat co nejvíce relevantních informací. Tato možnost však mizí se západem slunce, kdy využiji své zbytky maximálně v interiéru, ale i tak jsou podmínky na umělém světle omezené.

Měnící se podmínky

Toto je jedním z dalších mýtů, že si lidé říkají něco ve smyslu tohoto, že jsem tě viděl včera a připadala jsi mi vcelku sebejistě a teď se potřebuješ chytit a trochu se motáš? Tohle je dáno právě tím, že dny nejsou stejné, podmínky se mění, jak v očích, tak právě v prostředí. Hodně záleží na tom, zda je člověk v prostředí, co zná, zda má stejné světelné podmínky, zda se právě rychle nestřídá světlo/tma, zda nemá člověk nedostatek či naopak nadbytek světla, kdy by ho světlo oslňovalo. Takže, i když má stále stejnou zrakovou vadu, může se takový zrakově postižený jevit v různých situacích a na různých místech odlišně. V jednom případě byste na něm hned nepoznali, že je nějak znevýhodněn, v druhém případě by klidně mohl působit jako zcela nevidomý. Není to však jeho rozmar či nějaký náhlý popud, ale změna aktuálních podmínek.

Vypadá, že to hraje…

Popis stavu vidění je vždy velmi individuální a subjektivní, není to objektivní vyjádření. Nelze říci, že člověk vidí konkrétně to či ono, jelikož objektivní srovnání prostě není možné, když osoba nikdy neviděla skutečný obraz světa. Už i pouhý popis je subjektivní a zabarven pocitově a zkresleně. Pro někoho může být velmi frustrující rozkapání očí při vyšetření u oftalmologa, kdy není schopen se s rozšířenými zornicemi samostatně pohybovat a je pro něj nemyslitelné, že by měl na nose nosit brýle, byť např. se dvěma dioptriemi. Jiný je zas šťastný za možnosti vidět na světě ještě nějaké maličkosti ve formě světla či stínů, a může to podávat ve smyslu, že pro něj je to dostačující vidění. Proto tedy vnímání a pociťování vlastní zrakové vady (zrakových možností) je subjektivní a velice individuální.

Protože se podmínky mění, a tak i zrakově postižený může působit v různých situacích různě, pak je okolí občas z těchto projevů zmatené, tudíž projeví pochybnosti o tom, zda je člověk opravdu hendikepovaný, či je to nějaký jeho rozmar. Ano, i takové poznámky slýcháme. Myslela jsem si, že jsou tyto zkušenosti pouze ojedinělé, ale část zrakově postižených se setkalo s tím, že lidé projevili pochybnost vůči tomu, že daný člověk špatně vidí. Já sama se s tím setkala, když se jedna známá ptala mojí mámy, zda opravdu nevidím, že když venčím svého vodicího psa, tak jdu okolo domu jistě a rychle. Takže se jí nezdá, že bych měla nějaký zrakový problém.

Někteří přátelé si již vyslechli, že svoje postižení předstírají, že je to pouze módní záležitost, aby je někdo litoval či aby měly nějaké výhody. Tyhle nevhodné komentáře je třeba nebrat si k srdci, jelikož vypovídají pouze o tom, kdo je pronáší. Je to jejich vizitka o jejich myšlení nikoli objektivní daný stav. Samozřejmě však chápu, že takto nevhodně pronesená poznámka člověka zamrzí, i když si myslí, že již slyšel snad vše.

Ve známém prostředí tam, kde to znám, se pohybuji jistě. Když jsem chodila se psem trasu čtyřikrát za den, pak trasa pro mě byla známá a jistá, proto i tak můj pohyb na ní působil. Zrovna tak v domácím či pracovním prostředí se pohybuji tak, že nezasvěcený člověk by se opravdu mohl domnívat, že vidím zcela „normálně“. Je to však dáno adaptací na prostředí, na známé a „ohmatané“ místo. Kdyby mi přes noc někdo byt přestavěl, pak bych byla ztracená stejně tak jako v prostředí novém a neznámém.

Pokud vím, kde mají věci své pevné místo, kde stojí židle, skříně, kde mám zkrátka rozestavěný nábytek, kde je jaká maličkost, pak je pro mě toto prostředí bezpečné a přívětivé pro můj život i bez kontroly zraku. Toto prostředí jsem si takto vytvořila a zvykla si na něj. I v pracovním procesu je třeba pochopení a vzájemné koordinace a úcty k tomu, aby se tam zrakově postižený cítil komfortně a bezpečně. Jiná situace pak nastává v prostředí exteriéru, kde je více podnětů a více potencionálního nebezpečí, zde chování zrakově postiženého může najednou působit odlišně – nejistě a zmateně. Takže je mylné se domnívat, že zhoršené zrakové možnosti předstírá jen tehdy, kdy se mu to hodí. Pouze reaguje na měnící se podmínky v prostředí, v němž se právě nachází.

Nošení bílé hole

Ta si tu hůl nese, to ji nepotřebuje, to vidí dobře. Další z omylů, se kterým se lze často setkat. Jednou z funkcí bílé hole je funkce signalizační. To tedy znamená, že dáváme okolí najevo, že máme nějaký problém se zrakem a chceme, aby na to lidé kolem nás brali ohled. Proto tedy můžete zrakově postižené potkat s holí tak, že ji nesou u těla či před tělem, a tak signalizují zrakový hendikep např. při vstupu do vozovky či v hromadné dopravě. Pak jsou ti, co signalizují své postižení a jdou v doprovodu průvodce. Ale pak také ti, co mají hůl k orientaci, jdou samostatně a využívají hůl k samostatnému pohybu.

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz