Článek
Pozdrav a kontakt
Pokud člověk nemá zrakovou kontrolu, pak se orientuje pomocí ostatních smyslů – hlavně tedy pomocí sluchu. Díky němu také identifikuje ty, s kterými se při denních aktivitách potkává. Většinou je tomu tak, že blízké osoby, rodinu a přátele pozná podle hlasu zrakově postižený velmi rychle. Ale jsou i situace, kdy na daném místě daného člověka nečekáte, a tak ani velmi blízkou osobu hned nemusíte poznat, když pozdraví.
Je velmi nepříjemné, když někdo pronese pozdrav ve stylu – ahoj – a čeká, jak ten, kdo nevidí, zareaguje. V tu chvíli nevidomý začne přemýšlet, zda byl pozdrav mířen na něj, zda daného člověka zná, zda má říci ahoj, dobrý den, a kdo to vlastně je? Taková situace není důstojná pro nikoho ze zúčastněných. Nezkoušíme ani z legrace, zda nás nevidící pozná a vždy k pozdravu připojíme své jméno, případně doplňující informace, když se známe okrajově. Zrakově postižený to velmi ocení a konverzace může tak plynule pokračovat dále.
Nabídka pomoci
Má-li člověk nějaké znevýhodnění, tak se nabízí, že ve svém životě bude potřebovat nějakou formu pomoci od intaktního okolí. I zrakově postižení pomoc jistě v určitých případech ocení zvlášť, pokud se jedná o nepřehlednou situaci v rámci prostorové orientace a samostatného pohybu. Ale i taková pomoc by měla mít nějaká pravidla, aby nebyla pro nevidomého kontraproduktivní.
Svévolně se nevrháme na člověka s bílou holí. Určitě jej netaháme za hůl, ani vodicího psa, ani za ruku a netáhneme jej směrem, o kterém si myslíme, že je ten správný pro nevidomého člověka. Chceme-li nabídnout pomoc, přijdeme k nevidomému, oslovíme jej, můžeme se lehce dotknout jeho paže, aby věděl, že oslovení se týká jeho. Pak se zeptáme, zda je naše pomoc vítaná.
Ten, koho se to týká, pak sám řekne, zda asistenci potřebuje. Bude-li chtít daný člověk např. převést přes vozovku či doprovodit na nějaké místo, zavěsí se do paže průvodce a bude jej následovat. Posléze je žádoucí nevidomému povědět, na jakém místě se nachází, co je např. ve směru chůze, vpravo či vlevo, aby si nevidomý udělal představu o svém okolí, a mohl tak navázat na svoji trasu. Pomoc nevnucujeme, nabízíme ji. Není nezdvořilé, když nevidomý slušně pomoc odmítne, může být aktuálně ve fázi soustředění – prochází si v hlavě trasu, kterou má před sebou, počítá kroky, zpracovává zvuky z prostředí a analyzuje je. Oslovením může být vyveden z konceptu, a tak odmítne nabízenou pomoc, jelikož ji prostě nepotřebuje.
Třetí osoba
Zrakově postižené často doprovází někdo, kdo jim dělá asistenta. Tento člověk je však průvodcem nevidomého nikoli zákonný zástupce. Úředníci a další pracovníci v různých institucích mají totiž tendence nejen o záležitostech zrakově postiženého mluvit s doprovázející osobou, ale i velmi často hovořit o nevidomém s průvodcem ve třetí osobě. Situace pak vypadá tak, že úředník hovoří na průvodce ve stylu, zda je paní schopná se podepsat, zda se paní může posadit na židli aj.
Nikdy nehovoříme o někom ve třetí osobě v jeho přítomnosti. Vždy mluvíme směrem k nevidomému tak, jako bychom hovořili s vidícím. Ten, kdo má problém se zrakem, nevidí, ale velmi dobře slyší. Takže, pokud se otočíte zády, a budete mluvit někam jinam do prostoru v domnění, že daný člověk stejně nepozná, že se nedíváte jeho směrem, pak je to omyl.
Veškeré záležitosti, co se týkají osobních věcí zrakově znevýhodněného řešíme pouze s tím, koho se to týká. Nerozebíráme tak soukromé věci s doprovodem ani asistentem znevýhodněného. Zrakově postižený je kompetentní si řešit své záležitosti samostatně, zrovna tak je způsobilý k podpisu dokumentů.
Podávání
Pokud chcete podat nevidomému ruku, tak je žádoucí jej na tuto skutečnost upozornit. Ideální je, když proces probíhá následovně: „Dobrý den, pane Nováku, rád vás vidím, podám vám ruku…“. Není opravdu v možnostech někoho, kdo nemá zrakovou kontrolu zjistit, že mu podáváte pravici.
Podobně probíhá situace, kdy chcete něco dát nebo podat zrakově postiženému. Danou věc mu vložte do ruky a ještě doplňte tím, že mu věc podáváte. „Podávám ti láhev s vodou“, zrakově postižený si připraví ruce a ví, že má očekávat, že mu bude do nich něco vloženo. Protože natáhnout ruku s předmětem jen tak do prostoru a čekat, že nevidomý nějakým zázračným smyslem vytuší, že si má předmět převzít, opravdu efekt mít nebude.
Lze i zmínit situaci, kdy zrakově postižený požádá o podání nějakého předmětu. Když mu jej tedy podáváte, tak mu jej opět dejte do ruky, nestavte ho před něj, vedle něj či nedaleko něj, těžko odtuší, když mu to nepovíte, že jste na dané místo věc dali. Já osobně očekávám, že když požádám o danou věc, že jí dostanu do ruky, resp. že se s ní dostanu do kontaktu. Samozřejmě je možné věc podat s doplňujícími informacemi, kde ji nevidomý najde.
Věřím, že těchto pár příkladů ze života zrakově postižených opět více pomůže vzájemně propojit a pochopit světy mezi osobami zdravými a zdravotně znevýhodněnými tak, aby komunikace mezi nimi probíhala komfortně pro všechny zúčastněné.
