Co mi dala ztráta zraku?

Díky mému hendikepu jsem poznala mnoho lidí se stejným postižením. Je pravděpodobné, že kdybych postižení neměla, tak bych tyto přátelé zřejmě nepotkala. Spojilo nás to, že nevidíme, potkali jsme se na společných akcích, ať se jednalo o akce s vodicími psy či jiné volnočasové aktivity zaměřené na lidi s postižením zraku.

Některé známosti se vyvinuly v přátelství, které trvá roky. Jsou to pro mě ryzí lidé, s kterými jsem v kontaktu vlastně pravidelně. Sdělujeme si naše denní radosti, starosti, pomáháme si při řešení naších problémů. Vzájemně se obohacujeme a inspirujeme nejen v osobních záležitostech, ale právě i při řešení strastí spojených se ztrátou zraku. Za tato přátelství jsem velmi vděčná, ačkoli mám se zrakovým postižením zkušenosti již čtyři desítky let, vždy se inspiruji životními poznatky mých přátel. Každý jsme originál, máme jinou zrakovou vadu, jiné možnosti, jinak a jinde jsme vyrůstali, studovali, a tak máme i jiné zkušenosti, které si vzájemně předáváme.

Poznala jsem i mnoho zrakově postižených, kteří jsou odborníci ve svých oborech, ať jsou to lektoři cizích jazyků, sportovci, specialisté na informační technologie či maséři. Všichni tito mají můj velký obdiv, jelikož to, co dělají, dělají výborně.

Nebyla jsem typické dítě, které by toužilo mít doma psa. Moje kamarádky z dětství pejsky měly, musely v dešti a plískanicích chodit venčit brzy ráno, pes doma vyvedl občas nějaké neštěstí, které bylo třeba uklidit, a navíc byly všude chlupy…Nikdy bych si nemyslela, že mým velkým přítelem a parťákem bude vodicí pes. Avšak touha po co nejvíce samostatném pohybu a soběstačnosti mě dovedla k rozhodnutí, že bych si chtěla pořídit vodicího psa.

Nikdy jsem svého rozhodnutí nelitovala, i když jsme to neměly společně lehké. Vůbec ne z hlediska kvality vycvičení psa, moje Cilka byla jedinečná, pracovitá, velmi šikovná a houževnatá, avšak zdravotně jí osud moc nepřál. Sice na tom nebyla zdravotně dobře, ale pracovala jako vodicí pes skoro do 11 let svého života. A tak jsem si díky ní našla cestu ke psům, o čemž jsem si myslela, že v mém případě není možné. Naučila jsem se o psa pečovat se vším všudy a co víc, byla jsem šťastná, že mi Cilka dělá na mých cestách průvodce a společníka.

Velmi často jsem musela sama za sebe bojovat, ať při vysvětlování toho, proč studuji na VŠ, když nevidím, když jsem si vyslechla, že to není možné, ať přijdu na přijímací řízení, až uvidím… Žádala jsem o to, abych mohla dělat zkoušky ústně, abych si mohla případně přivést někoho, kdo mi zadání bude číst a vyplňovat. Obhajovala jsem sama sebe, když úřednice hovořily k mému doprovodu, a ne ke mně, když moje lékařské záležitosti vykládá lékař placenému doprovodu a ne mně. Neustále vysvětluji, že i nevidomí mohou pracovat, studovat či pečovat o děti. Zažila jsem hodně situací, kdy to, že nevidím, bylo pro potencionálního zaměstnavatele určující před tím, že mám potřebnou kvalifikaci a vzdělání.

Tohle vše mě hodně zocelilo a posílilo. Naučila jsem se to vnímat ne jako křivdu, ale brát to tak, že lidé se spíše bojí toho, co neznají, bojí se odlišnosti a jinakosti. Když člověk nevidí, tak je to pro ně něco tak nepředstavitelného, že je pro ně jednodušší se takové zkušenosti vyhnout nežli se ji snažit pochopit.

S tím tedy souvisí to, že při vysvětlování a osvětě vůči intaktní veřejnosti musí být člověk vytrvalý a trpělivý. To se ale týká také poměrně velké části činností, co člověk beze zraku dělá. Protože činnosti bez kontroly zraku vyžadují větší časovou dotaci, zkoušení, vymýšlení nových postupů a metod, jak běžné praktiky zvládnout bez pomoci očí.

Díky tomu, že žiju život s praktickou nevidomostí od narození, nasbírala jsem již hodně zkušeností jak pozitivních, tak negativních. Můžu tedy svůj pohled nabídnout jiným, kteří se zrakovým hendikepem nemají tak dlouhou zkušenost. Díky tomu mohu dělat práci, co mě baví a naplňuje, neustále se vzdělávat na poli sociální práce, ale i různých kompenzačních pomůcek a metod práce s lidmi s postižením.

Potkávám se také s lidmi, kteří mají odlišný hendikep, získávám tak vhled do života s jiným postižením, kdy mě i tyto poznatky nesmírně obohacují. Zrovna tak nacházíme společné slovo a inspirující zkušenosti napříč postiženími. Věřím tedy, že na zdánlivě negativní situaci se dá vždy najít něco pozitivního, co může člověka obohatit a otevřít mu nové možnosti či inspiraci.