Článek
Když vytrvale prší, tak i bez toho, že by déšť komplikoval nějak pohyb, se do takového počasí většinou nikomu nechce. Ne nadarmo se říká, že by ani psa nevyhnal. Jenže i zrakově postižení pracují, studují či musí obstarávat běžné životní záležitosti, tak nelze volit aktivity dle rázu počasí. Tudíž se velmi často do takového počasí vydává člověk, ale i jeho pes.
Když zrakově postiženého doprovází vodicí pes, tak to má výhodu při deštivém počasí v tom smyslu, že pes obejde, je-li dobře vycvičen, kaluže v cestě. Tudíž se psovod nemusí tolik obávat mokrých nohou. Avšak po příchodu z mokrého počasí, je třeba urousaného psa očistit, osušit a v krajním případě i vykoupat. To samé platí v případě, že někam jdete konkrétně – k lékaři, do školy, na nějakou besedu – i tam je po příchodu nutno psa očistit. Proto je třeba myslet před odchodem na to, že člověk musí sbalit pro psa variantu do deště. Dokonce i někteří vodicí psi jsou vlastníky vkusných pláštěnek. Můj zlatý retrívr takovou pláštěnku nikdy neměl. Cilka měla tendenci se pod ní zapařovat. Ale většina labradorských retrívrů pláštěnku dobře zvládala.
Zatímco, když jde člověk s holí, tak tu asi po příchodu domů nějak extra nečistí. Ale zase hůl nenahlásí louže, takže jde-li člověk podél linie, kterou si drží v rámci naučené trasy, tak samozřejmě, když louže nevidí, tak se jim nevyhne, což může způsobit značný diskomfort.
Dalším problémem v deštivém počasí je samotná ochrana před ním. Nikdo z nás nechce úplně moknout zvlášť, jedná-li se o vytrvalý déšť. Má-li člověk v ruce pouze dlouhou bílou hůl, pak v druhé si může dovolit držet deštník. Jde-li člověk s vodicím psem, a ještě v druhé ruce má hůl signalizační nato, aby zkontroloval, co pes značí, pak se k ochraně před deštěm nabízí pláštěnka či nějaký oděv s kapucí.
Jenže tím, že se chráníme před zmoknutím, tak si ubíráme smysl, kterým se na cestách řídíme nejvíce, a to sluch. Přetáhnutím kapuce přes hlavu, potažmo uši, je naše vnímání zkreslené a nemůžeme jasně slyšet to, co potřebujeme. Jednak máme zakryté uši, ale také nám bubnují kapky deště do kapuce, čímž jsme také zbaveni detailního poslechu dění kolem nás. Ta samá situace se týká i deštníku, do nějž bubnují kapky taky velmi zběsile, což je ve finále velmi rušivý efekt.
Představme si tedy, že hustě prší, jdeme někam, co nemůžeme zrušit, např. chodíme pravidelně do zaměstnání. Pravděpodobně nechceme přijít do cíle jako vodníci, tak zvolíme jednu z variant ochrany před deštěm. Musíme se tedy soustředit na to, že slyšíme špatně. Jdeme-li s holí, pak musíme hlídat informace z hole, hlídat si orientační body a linie. Problém pak může nastat, když se potřebujeme pohybovat přes vozovku a odposloucháváme, odkud jede či nejede automobil. Ono totiž i auta v dešti mají úplně jiný zvuk. Jak jedou na mokré vozovce, tak se podle sluchu těžko rozliší, v jaké jsou vzdálenosti, a zda jich jede více a. On ten sluchový vjem za deštivého počasí je zcela jiný než za sucha. Když se k dešti ještě přidá jedna z neplánovaných překážek při samostatném pohybu ZP, pak z toho může být velmi nepříjemná situace – konkrétně jsem nyní měla na mysli např. výkop na chodníku, kdy je třeba výkop obejít po silnici. Je zde třeba hlídat linii podél ohraničené stavby, auta, a ještě mít na hlavě kapuci či v ruce deštník.
A tak se může stát, že díky silnému provozu, nasazené kapuci či deštníku nad hlavou neuslyšíte akustický signál na semaforu a promeškáte několik možností přejít křižovatku. Pomoc se vám pak může dostat od lidí, kteří v následujícím cyklu semaforu budou přecházet s vámi.
Tento text přinesl jen pár příkladů z toho, jak může déšť výrazně omezovat pohyb zrakově postiženého. I když by si člověk řekl, že nejsme z cukru, že nám déšť neublíží. V případě zrakově postižených pravděpodobně nikoho nerozpustí, ale minimálně dokáže pěkně potrápit.
