Článek
Vyhodnotit situaci
Již jsem zažila, že kvůli mojí těžké zrakové vadě jsem nemohla jít na konkrétní výlet, jelikož terén byl bez kontroly zraku špatně přístupný a nebezpečný. Je třeba, aby ten, s kým půjdete, vyhodnotil situaci, zda to zvládnete – nikoli pouze ten, kdo má hendikep, ale i ten, kdo „průvodcuje“. Proto určitě respektuji rozhodnutí těch, kteří se necítí vést do nebezpečných míst někoho se zrakovým hendikepem, když se na to necítí zvlášť, když jsou to např. pedagogové, kteří mají za jedince zodpovědnost.
Rozdíl je, když jde skupina lidí se zrakovým postižením a nemá každý svého průvodce, protože pak nelze zcela podchytit všechna nebezpečí a překážky, které je třeba hlásit pro bezpečný pohyb s holí. Ale i tak, pokud je vidících průvodců dostatek, pak je třeba vyhodnotit síly na to, zda je terén zvládnutelný i v kombinaci s těžkým zrakovým postižením. Teď do toho nezahrnuji síly fyzické, pouze nedostatek vizuální kontroly.
Na Jizeře
Chodím na různě náročné výšlapy již desítky let. Moje kamarádka mě vždy obdivovala, že se nebojím a zvládám i náročný terén. Jenže ona si neuvědomovala, že to je i její zásluha v tom, že jí důvěřuji, že si dokonale rozumíme a jsme sladěné na to, abychom absolvovaly i terén, který není blindfriendly.
Můj nejvíce náročný výstup byl paradoxně v Jizerských horách, a to na horu Jizeru, která se tyčí do výšky 1122 metrů nad mořem. Šla jsem s pěti vidícími – moji rodiče, bratr, švagrová a manžel. Lidé, co znají moje potřeby a zrakové možnosti. Ani oni netušili, že výstup bude tak nepohodlný a náročný. Nutno říci, že i pro vidícího byl náročný fyzicky, ale také tím, že i oni sami se museli pekelně soustředit, kam dávají nohy. K tomu navíc měli na starost mě, když museli hlásit, jak dlouhý krok mám udělat, jak je velký kámen a zda tam není díra. Cesta byla složená z kamenů, na které se muselo šlapat a mezi nimi byly hluboké prohlubně. Bohužel jsme se domnívali, že struktura cesty se časem změní, nezměnila.
Jak jsem to cítila já
Při takovém výstupu jsem musela stále poslouchat, co mi říkají, pokud jsem se nechtěla zranit, ale také zranit toho, kdo mě vedl. Musela jsem se soustředit, postup byl tedy velmi pomalý a těžký. Když cesta neubíhala, ještě pražilo slunce, bylo mi do pláče. Důležité bylo nepropadat panice a poslouchat to, co mi říkají. Nemohla jsem ani využít zbytky zraku tím, že bych sledovala záda těch přede mnou, jelikož tady bylo důležité dávat nohy přesně na kameny. V jeden moment, když byl terén opravdu náročný, mě bratr vzal na záda, což ale nemohl vydržet dlouho, bylo tam velké převýšení, já těžká a dlouhá a on se sám musel soustředit na svůj postup. Výstup nám trval opravdu dlouho, ale já to vzdát nechtěla. Podruhé bych tam však nešla.
Zvážit pro a proti
Myslím si, že kdybychom věděli, jak cesta vypadá, že bychom tam nešli. Bylo to pro všechny náročné, protože i moje rodina viděla, jak jsem ve stresu, jak jsem vyčerpaná a nešťastná. Je třeba opravdu dobře zvážit, zda na nějaké takové místo brát někoho, kdo nevidí. Občas sama řeknu, že počkám dole, že se mi na ty schody či skálu nechce, ale manžel řekne, ať se nebojím, že to zvládneme. Tím pádem vím, že on se přístupu se mnou nebojí, a tak se ráda s ním na taková místa vydám.
Proto bych doporučila těm, kdo průvodce dělají, aby dostatečně vyhodnotili svoje možnosti, možnosti toho, koho doprovázejí. Někdy za ten stres dobytí cíle nestojí. Zrakově postižený by pak měl důvěřovat tomu, kdo ho vede a tvrdohlavě netrvat na tom, že tam chce taky jít, když jdou všichni.
Občas, jak jsem psala, se tyto situace předpovědět nedají, ani naplánovat. Pak je třeba se soustředit na postup, pomalu a obezřetně. Není třeba spěchat, dobré si dělat pauzy, mobilizovat síly, jak fyzické, tak psychické. Jelikož dávka soustředění, která je třeba, je dosti vyčerpávající. Pokud víme, že nás čeká terén náročnějšího charakteru, pak bych volila za průvodce někoho, s kým se vzájemně známe, důvěřujeme si, ale také někoho, kdo má jistou dávku zkušeností s pohybem zrakově postižené osoby.
