Článek
Zrakově postižený člověk má problém se zrakem, nikoli sluchem (nemyslím teď kombinované vady), není ani nikterak zbaven svéprávnosti. Rozhoduje sám za sebe, vyřizuje si své záležitosti na úřadech, v lékařských zařízeních, ve škole, v zaměstnání. Podepisuje důležité dokumenty, uzavírá smlouvy ale, protože má problém se zrakem, tak chodí i na místa, kam cestu nezná, nebo prostě jednoduše sám nechodí nebo sám zrovna jít nechce, jelikož kurz prostorové orientace je poměrně fyzicky i psychicky náročný, tak ne každý zrakově postižený jej absolvuje.
Pro tyto účely existuje v České republice sociální služba, a to služba průvodcovská. Většinou je zpoplatněna a spočívá v tom, že si na určitou hodinu objednáte doprovod, který vás zkušeně doprovodí na vámi určené místo, pomůže vám s orientací na místě určení, ale za zrakově postiženého v daném místě nic nevyřizuje, nepodepisuje, ale ani nepřijímá informace týkající se osoby zrakově postiženého. Může přijmout informaci, na jaké místo zrakově postiženého posadit, do jakých dveří jít, může pomoc s lístečkovým systémem či pomoct najít jméno na dveřích kanceláře.
Proto není přípustné, co se stalo mně, že na Úřadu práce pracovnice hovořila směrem k mému doprovodu ve stylu: ať si sedne tam, ať se dole podepíše. Tohle je velmi neprofesionální projev sociální pracovnice. Pracovnice může říci: Pomozte paní na tamto místo a ukáže doprovodu vyhrazené místo, ale co se týče podepisování a vyřizování žádostí, tak má již hovořit na toho, koho se podpis týká. A je úplně jedno, že se mnou byl manžel, jelikož jistě pracovnice nevěští z křišťálové koule, a tak nemohou vědět, zda je to můj muž nebo zcela cizí člověk, kterého jsem i já viděla prvně v rámci průvodcovské služby.
Další moje zkušenost byla nedávno v očkovací místnosti, kdy lékařka byla velmi hodná, milá, říkala, že mi vyhrne rukáv, že mě to teď malinko píchne, ale pak se otočila směrem k manželovi, dala mu očkovací kartičku a všechny detaily stavu po očkování říkala směrem k němu, ke mně byla otočená zády. Takže jsem nic nerozuměla a musela se manžela ptát v čekárně, co říkala.
Je mi jasné, že to zřejmě tato zdravotnice myslela dobře, byla opravdu příjemná, ale samozřejmě je to velmi neprofesionální. Mám pocit, že když s námi lidé nemají možnost očního kontaktu, že mají pocit, že na nás ani nemohou mluvit. Já si pak připadala velmi nepatřičně a jako malé dítě, které nesmí poslouchat rozhovor dospělých.
A představte si, že by najednou pracovnice Úřadu práce či zdravotnického zařízení začala svévolně probírat vaše citlivé údaje s cizím člověkem, myslím tím toho, který provádí průvodcovskou službu, a je tak pouze doprovod zrakově postiženému v rámci terénu.
Proto, ať víte nebo nevíte, v jakém vztahu je člověk se zrakovým postižením s tím, s kterým přišel, vždy mluvte směrem ke člověku se zrakovým postižením. Je-li to na úřadě, ve zdravotnictví, v zaměstnání, máte vždy po ruce nějaké jeho údaje, a tak, pokud to jde, oslovte zrakově postiženého jménem. Pokud jej neznáte, jemně se dotkněte ruky, řekněte, že budete nyní sdělovat informace. V rámci hovoru zkuste občas jméno vložit znova, aby zrakově postižený věděl, že je mluveno stále k němu. Pokud chcete kontaktovat doprovod s žádostí o pomoc, obraťte se na něj a zeptejte se, zda pomůže paní Novákové s vyplněním žádosti, či usaďte paní na toto místo. Určitě se vyhýbejte mluvení o někom ve třetí osobě, navíc v jeho přítomnosti. I když nemáte se zrakově postiženým oční kontakt, mluvte na něj přímo, dívejte se do obličeje. Zrakově postižený pozná, zda sedíte zády či se soustředíte na jinou věc než na promluvu s ním.
Přijde-li do místnosti někdo jiný a vy budete muset rozhovor se ZP přerušit, informujte ho o tom. Zrovna tak, budete-li místnost opouštět. Není moc příjemné, když zrakově postižený hovoří do prázdné místnosti, či když reaguje na rozhovor či poznámku, která byla určena někomu jinému. Berte zrakově postiženého jako rovnocenného partnera při rozhovoru a všech dalších úkonech s tím spojených. Mějte na paměti, že je třeba při komunikaci se zrakově postiženým zachovávat jeho důstojnost.
