Článek
Na téma následujících řádků mě přivedla nedávná událost a to, že jsem doprovázela dceru do školky bez manžela. Sice jsme měly pokyny ohledně toho, kde předchozího dne nechali ležet legíny, kde se zvoní – dětičky jsou v jiné třídě než obvykle – že uprostřed druhé šatny je stolek, ten u naší třídy není aj. Pokynů bylo vcelku dost, i tak se vyskytly malé problémy, které jsme nemohli předpokládat. Nutno říci, že kdyby člověk viděl, tak nastalé komplikace nebudou problém, ani by se nad tím nepozastavil. Jenže když na věci nevidíte, tak to, že mají dveře ve školce pojistku před útěkem dětí, nebo že je na stěně vypínač, který je třeba držet, je pak problém, který bez kontroly zraku snadno vyřešit nelze.
Příprava je důležitá
Na tomto příkladu jsem chtěla uvést, že na zcela běžnou záležitost je v životě zrakově postiženého nutná příprava, že je dost věcí, na které musí člověk myslet a které si musí zafixovat, jako který zvonek má mačkat, odpočítat si schody či vědět, které místo v šatně ratolesti patří, když na obrázky nevidí. Jistě, dcera již zná svou značku, ale na začátku to byl stres pro nás obě, než se situace zažila a dcera si ve školce zvykla. Proto je třeba velmi často v mém životě nutná příprava na to, co mě následující den čeká. A to teď nemyslím přípravu materiálních věcí, ale i psychickou.
Když mě následující den čeká něco, co je pro mě premiérové, tak to ve mně budí jisté obavy. Jsem nervózní a probírám si, jak to zvládnu a nač nesmím zapomenout. Tohle hodně prožívám zvlášť v situaci, když jdu na nějaké místo prvně sama v rámci prostorové orientace a samostatného pohybu. O to je to náročnější, je-li trasa např. dlouhá či má v sobě složitější situace v rámci přecházení, vyhledávání různých orientačních prvků či v rámci veřejné dopravy.
Stresující situace
Ale může se to týkat i situací, kdy jdu prvně někam s neznámým doprovodem. I když je služba objednaná, tak příchod cizího člověka ve mně budí obavy. Osobně si myslím, že úkony a záležitosti v životě, které nemám zautomatizované, jsou pro mě vždy takovou výzvou, jak ji zvládnu bez kontroly zraku. Nejsem začátečník, se zrakovým hendikepem žiju od narození, ale vím, jak je jednoduché svést chybu druhého na to, že já nevidím. Teď narážím na to, že viník autonehody, kterou jsem prožila, byl osvobozen, protože svědci potvrdili, že žena měla velmi silné brýle, a tak si nemůže být jistá, že šla na zelenou. Já si dodnes jsem jistá, že jsem na zelenou šla, neboť je to to poslední, co si pamatuji…
Zrovna tak, pokud jdu někam prvně, či tam nejdu poprvé, avšak samostatně, a ještě navíc musím na místě podat nějaký profesionální výkon, pak je to pro mě stres, s kterým se učím neustále pracovat. Při samostatném pohybu je totiž třeba neustálého soustředění na cestu, hlídání si orientačních linií, bodů, vyhodnocování situace, chytání okolních zvuků a podnětů. Posléze člověk dorazí na určené místo a potřeboval by chvilku odpočinout, ale je třeba, aby se chopil např. role přednášejícího, kde doufá, že ho nezklame technika a bude vše fungovat tak, jak má. A pak opět nastává cesta domů, která si vyžaduje opět stejnou dávku soustředění a pozornosti…
Běžné se stává stresující
Píšu tyto řádky proto, že si každý nemusí uvědomit, že i běžné věci mohou být pro někoho, kdo na ně nevidí stresující, že pak může být takový člověk vyčerpaný a unavený. Protože každá věc, kterou děláte bez kontroly zraku, vyžaduje soustředění. Tím myslím i např. práci v kuchyni, běžné domácí práce – každá věc má své místo, je třeba ji vracet tam, kam patří. Je potřeba se soustředit, zda už člověk udělal to či ono – já obvykle si něco někam položím, když mě něco vyruší, většinou o to zakopnu nebo to posléze prostě nenajdu, jelikož jsem to udělala bezmyšlenkovitě a zkratkovitě – bez soustředění.
Chtěla bych tedy říci, že je určitě třeba brát v potaz, že jsou pro zrakově postižené některé věci více namáhavé a vyčerpávající, než by intaktní společnost mohla vyhodnotit. Zvlášť je třeba pamatovat, že samostatný pohyb může působit stres, jelikož nikdy nemůžete předpokládat nepředvídatelné překážky. Když mám takto náročný den, tak ale musím říci, že se posléze dostaví takový ten radostný pocit z dobře odvedené práce a radost, že jsem vše zvládla přesně tak, jak to mělo být, a to jsou ta moje malá vítězství v každodenním životě se zrakovým hendikepem.
