Článek
Zvědavost
Příčina této otázky, která přichází kolikrát nečekaně a náhle, a to klidně na cestě ve veřejné dopravě či při venčení psa, pramení hlavně z neznalosti a zvědavosti toho, kdo se ptá. Dotazující nepřemýšlí nad tím, zda jeho položený dotaz může mít nějaké důsledky a zda je vůbec vhodné, aby se cizího člověka na toto ptal. Chce prostě znát odpověď, proč je daný jedinec slepý? Často mi přišlo, jako by lidé hledali senzaci v podobě nějaké bulvární či kriminální události. Ale často se prostě náhle zeptali, zřejmě je jiný dotaz v tu chvíli nenapadl.
Když se o vhodnosti tohoto dotazu bavím s jinými lidmi, kteří mají různá postižení, pak jejich odpověď se často odvíjí od toho, jak k hendikepu přišli. Někteří nemají problém na dotaz odpovědět, protože jim to přijde přirozené a nikterak osobní. Ale pokud se hendikep pojí s nějakým životním traumatem a špatnou zkušeností, pak odpovídat na tuto otázku někde na ulici není komfortní.
V průběhu let
Já sama mám hendikep od narození. Tak to také prezentuji, i když pro mě zásadní životní změna v mém vidění začala až po autonehodě, které jsem byla účastníkem. Narodila jsem se s nějakou zrakovou ostrostí, a to byl můj svět. Neznala jsem jiné vidění, jiné možnosti a nikdy jsem více nevnímala. Ačkoli podle diagnóz i toto vidění bylo v kategorii praktické nevidomosti, kde jsem stále. Ale protože jsem s tímto uměla pracovat, prostě jsem to tak měla, tak jsem neměla potřebu chtít něco více.
Celý život jsem více používala levé oko, které mělo i lepší vizus. A tak ani při oslepnutí na oko pravé jsem necítila nějakou výraznou zrakovou ztrátu a omezení. Dominantní bylo oko levé, ztráta vidění na pravém mě výrazně neomezovala, tak jsem optimisticky tvrdila, že s katastrofami je na nějaký čas konec.
Píšu, že mě výrazně ztráta vidění pravého oka neomezovala, ale samozřejmě, že drobné zádrhely se objevovaly. Bylo to neustálé narážení do lidí, předmětů a všeho, co se nacházelo na pravé straně mého těla. Absolutně jsem neměla odhad vzdálenosti a zapomínala na to, že musím mít i prostor pro pravou část těla. Proto také preferuji, když můj průvodce jde po mé pravé straně, neboť moje zcela slepá strana je vykrytá.
Po nehodě
Poté, co jsem se vzpamatovala z následků nehody, jsem si myslela, že se budu už jen soustředit na učení k maturitní zkoušce. I když stále byla nutná rekonvalescence, tak jsem byla ráda, že jsem nehodu zvládla bez větších komplikací a následků. Byla jsem šťastná, že jsem nemusela podstoupit operaci hlavy po silném otřesu mozku, že veškeré orgány jsou v pořádku, kosti drží, bolavá hlava se snad časem také ustálí a že zlomeniny a podlitiny se zahojí. Doma jsme o pocitech moc nemluvili. Až dvacet let poté se ve střípcích dozvídám, jak to bylo pro moje blízké náročné a stresující.
Moje máma chodila do práce, po tom do noci sedávala u mě na JIP u lůžka. Doma byl můj 13 let starý bratr, se kterým bylo třeba učit se a připravovat do školy. A nesmíme opomenou záležitosti běžných dní, které k životu zkrátka patří, které bylo třeba obstarávat. A tak je přirozené, že když už jsem byla doma, tak tento stav mohl navodit po náročných týdnech jistou dávku klidu a uvolnění.
Proto mé pocity s nekomfortním a ubývajícím viděním, které jsem záhy po nehodě začala pociťovat, jsem si nechala více méně pro sebe. Myslela jsem si, že to zmizí, jak budou odcházet následky kontuze mozku, tak se zlepší i pocitově moje levé oko. Půjde mi lépe číst, nebudu tolik pociťovat nystagmus a zvládnu přečíst alespoň odstavec. Ani optické pomůcky moc nepomáhaly, práce s textem mi náhle nešla. Nemohla jsem sešity přečíst, ačkoli ještě před nehodou jsem rukopis některých mých spolužaček četla obstojně. I když mi to trvalo delší dobu, ale zvládala jsem číst a přepisovat sešity. Teď to ale najednou nešlo, když jsem to potřebovala nejvíce kvůli přípravě na maturitu…
Začalo mi to v hlavě dost hlodat, ani útěcha, že to časem přejde, že se nesmím divit po tom, co jsem prodělala, že se nemůžu soustředit a že nemůžu číst, nepomáhala. Znělo to logicky, ale já na pozadí v hlavě měla prostě myšlenku, že je něco špatně. Až po pár týdnech, jsem se vydala na oční kontrolu. Upřímně to ani dříve nešlo vzhledem ke zlomeninám a pohmožděninám. Byla jsem ráda, že jsem zvládla vůbec se někam přesunout. Rekonvalescence po nehodě stále totiž probíhala. Píše se únor 2001 měsíc a půl po strážce s vozidlem.
Na očním
Vzhledem k tomu, že již v dětství jsem prodělala oční operace, celý život jsem měla glaukom, pak k tomu ještě velmi silný otřes mozku, dalo se předpokládat, že moje zhoršující vidění se jen tak samo neupraví. Padající a odchlipující se sítnice byla důkazem prodělané autonehody. Byl problém, že hodně moc let nikdo neviděl, jak to uvnitř oka vypadá. Jak bylo křehké a poškozené od narození, tak si řekněme upřímně, nikdo se do větších aktivit stran mého levého oka nepouštěl. Reálně jsem tedy šla na sál s tím, že lékaři nevěděli, zda se operace podaří a zda posléze ještě budu někdy něco vidět.
Sotva jsem se vzpamatovala z pobytu na JIPce, už jsem ležela na oční klinice s tím, jestli nepřijdu o zrak. I zde na klinice mě pronásledovaly stále následky nehody. Chodil za mnou neurolog, jelikož jsem měla pořád velké bolesti hlavy, takže to se muselo hlídat, a ještě operovat slepnoucí oko.
Zpracovávala jsem nové a nové poznatky a události, které jsem zažívala. Nemohla jsem se radovat z toho, že mám relativně hlavu a tělo po střetu s terénním vozem v pořádku, jelikož mi hrozila slepota, a ještě jsem za tři měsíce měla maturovat. Nevím, zda by nějaký člověk byl tak nad věcí, že by si tyto záležitosti uměl prioritně uspořádat. Stále jsem ale cítila, že mám být vděčná za to, že jsem naživu a že maturita počká… Jenže ono to přijmout a jít dál opravdu není tak snadné, ačkoli logika říká něco jiného.
Operace proběhla, oko se udrželo, ale já neviděla tak, jako předtím. Měla jsem ale být opět spokojená, že operaci oko zvládlo. Však jsem samozřejmě byla, jenže jsem nic nepřečetla. K čemu mi to tedy je, přicházelo mi stále na mysl… Již druhý měsíc jsem v nemocnici a k pořád k maturitě nic neumím. Ale já na texty nevidím. Jak to budu vše číst a kdy? Za rok to přece taky nepřečtu, jak jsem se dozvěděla…
Maturita pro mě byla moc důležitá z hlediska boje sama za sebe. Zlí jazykové nevěřili, že dívka ze speciální školy s tak špatným viděním se udrží v integraci na běžném gymnáziu a zvládne maturitu. Od počátku studia jsem chtěla dokázat, že dovedu vše, co si přeju a že moje píle a odhodlání mi v tom pomohou. Myšlenka, že teď můj plán selže, byla pro mě nepřijatelná.
Kdyby však zůstalo u té první operace, tak by to bylo bývalo ještě to nejlepší, co jsem si mohla přát. Těch operací oka do maturity bylo ještě několik a z nemocnice jsem odešla až koncem května. Byl to pátek, kdy ve čtvrtek další týden jsem maturovala.
A proč to píšu? Zpětně cítím, že jsem si měla vše více prožít. Nemusela jsem být na sebe tak tvrdá a náročná. Mohla jsem si dovolit více prožít emoce a říci si, že na jednoho člověka během pěti měsíců je toho prostě moc. Ale zase těžko říci, zda bych úspěšně odmaturovala a byla přijata na vysokou, kdybych na sebe měla menší nároky.
Chybělo mi asi si více promluvit o tom, že už nikdy neuvidím, že dvacet let jsem viděla nějak, což byl můj standard, a už se to nikdy nevrátí. Mé okolí se však radovalo, že jsem naživu, něco vidím, oko drží, a tak vlastně vše dobře dopadlo. Z pragmatické stránky to tak skutečně je. Vše dopadlo výborně, ale v tu dobu bych asi potřebovala více pochopení a nikoli hrdinství.
A vlastně proto i pro mě je otázka na mou ztrátu zraku spojená více s negací nežli tím, že by byla neutrální, a tak na potkání nikomu detaily nevysvětluji. Píšu řádky na můj blog. Mám je pro sebe jako osobní terapii s nadějí, že v nich někdo další najde třeba inspiraci, jak se popasovat s těžkou životní situací. Pro jiného snad mohou být moje texty nadějí a pochopením, že náročné životní situace máme všichni, že v tom daný jedinec není sám.
