Článek
V pátek ráno jsem si zabalila věci, rozloučila jsem se s obyvateli střediska a společně jsme nasedli do střediskového vozu, kde bylo pro pejska připravené místo v prostoru kufru, které bylo upraveno na kotec, aby se pes při jízdě nezranil a měl v autě svoje místo podle předpisů, když jsme se pohybovali i na dálnici.
Cilce jsem domů vezla veškeré potřebné vybavení, včetně dvacetikilového pytle s granulemi, abychom měli hned doma čím krmit. Samozřejmě nejdůležitější věcí vedle krmení byl i pohodlný pelíšek. Cesta nám ubíhala velmi rychle a pohodlně, však z Prahy do Plzně to není příliš daleko.
Když jsme dorazili k nám domů, již tam byl prostor pro pejska připraven. Měla vyhrazené své místo v předsíni, kde měla poměrně velký prostor, kam se krásně vešel celý pelíšek a vešla se tam i celá Cilka, když se chtěla pohodlně natáhnout. Šli jsme s Danem vyvenčit pejska, domluvili jsme se na další týden, kdy měl opět celých pět dní Dan jezdit k nám do Plzně, měl tu být ubytovaný a měli jsme trénovat trasy, které budu s Cilkou pravidelně chodit. Bylo třeba, aby se je Cilka za dozoru Dana naučila tak, abychom mohli další dny již vyrážet samostatně. Tento plán nám sice překazily nečekané události, ale o tom později.
Dan odjel a Cilka začala pečlivě prozkoumávat celý náš byt. Všude čuchala, chodila a prohlížela vše, co mohla. Postupně se doma začala scházet rodina.
Bratrovi, mámě i tátovi se Cilka líbila. Samozřejmě jsme všichni byli plni rozpaků a očekávání. Pro všechny to bylo nové. Bylo to vzrušující, ale i rozpačité. Když jsem s Cilkou osaměla, tak to bylo velmi zvláštní. Pořád jsem hlídala, kde je, co dělá, jak dýchá, chodila jsem ji neustále hladit a pozorovat. Na krku jsem jí nechávala stahovák, abych věděla, kde se pes po bytě pohybuje, abych ji slyšela.
Velmi nezvyklé pro mě bylo, když jsem měla jít sama s Cilkou ven. I když ve středisku jsem si fenu venčila samostatně. Vždy, když jsme se vrátily z procházky, tak pak bylo venčení již samostatně na mě. Ale ve středisku na to byl vyhrazen prostor, o kterém jsem již psala v předchozích dílech. Doma to bylo jiné. I když jsem to tam znala velmi dobře, najednou jsem šla sama se psem ven.
Nejprve jsem ji venčila na vodítku, protože jsem si nebyla jistá, zda zvládnu přivolání. Přeci jen Cilka na to byla ze začátku trochu lajdák. A sama jsem se v tom cítila ještě nejistě. Nicméně ale stejně jsem ji v rámci venčení vždy na chvilku před domem pustila, aby si mohla začuchat a projít se zcela volně. Nutno říci, že pro Cilku to bylo také nové, a tak byla velmi hodná a poslušná.
Když se vrátil můj bratr ze školy, tak navrhl, že bychom mohli jít s Cilkou na větší procházku, že si aspoň odzkoušíme, jaké to je. Souhlasila jsem. Byl poměrně příjemný, už ne mrazivý, listopadový den. Byl pátek odpoledne. Šli jsme k boleveckým rybníkům, které máme hned kousek od bydliště, jsou to rybníky uprostřed lesů. Velmi krásné a klidné prostředí.
Když jsme vyšli mimo sídliště, tak jsme se osmělili a Cilku pustili na volno. Byla šťastná, ale samozřejmě jsme měli obavy, že by v rámci lesa mohla chytit nějakou stopu a vzít nám čáru. Říkala jsem bratrovi: „Hlídej ji, pořád na ni koukej.“ Také jsem se bála, aby mi nic nesežrala. Psi byli sice učeni, že nemají nic sežrat, když na ni Dan dohlížel, tak byla vzorná. Ale přeci jen je to retrívr, byla bez Dana a měla nové možnosti, kde něco zakousnout. Hlavně prostředí lesa podbízelo k různým lumpárnám.Došli jsme k rybníku, Cilka byla nadšená. A já zase měla stres, hlavně, ať se nevykoupe, nebo by nastydla. Dnes samozřejmě vím, že by pravděpodobně nenastydla. I když už bylo dost chladno. No jo, ale začátečník… Bála jsem se prostě všeho.
Zato můj bratr si procházku se psem užíval. Házel jí klacky, běhal za ní, proháněli ji. Z toho jsem měla radost. Pořídili jsme v prostředí lesa a u rybníka naše první společné fotografie, které mi dělají radost a vzpomínku dodnes.
Máma, táta nebo bratr si v počátcích nenechali ujít příležitost jít se mnou venčit. Jednak se trochu báli mě nechat jít samotnou, ale také se jim to zalíbilo. Byla to zase příjemná změna, že se mohl člověk vyvenčit a udělat krátkou procházkou něco pro zdraví. Co vám budu říkat, když pršelo, nešel nikdo. Takže se mnou chodili, když se jim to hodilo do krámu. Ale abych si tu z nich nedělala srandu, musím říct, že většinu večerního venčení mě doprovázeli. Asi se báli, že trasa, která byla stejná, je víc nebezpečná za tmy než ve dne. Ale já jsem byla samozřejmě ráda.
Také jsme často potkávali lidi, kteří byli překvapení: „My jsme nevěděli, že máte psa.“ Tak jsme se postupně seznamovali s pejskaři. Poznávali jsme nové lidi, nové přátele. Kdo má psa, tak ví, jak to chodí. Lidi znáte podle jmen jejich psů, nikoli jejich skutečnými občanskými jmény. Takže to byla paní od Nelzi nebo pán od Maxíka.
Když jsme se vrátili s bratrem od rybníka, necítila jsem se moc dobře. Za pár hodin se z toho vyklubala vysoká horečka, a tak večerní venčení bylo na zbytku rodiny. Samozřejmě z toho měli respekt, protože Dan mě nabádal, že v prvních dnech našeho seznamování je třeba, abych se psem chodila co nejvíce já a abych si psa všímala výhradně já, aby se pes fixoval hlavně na mě. Chtělo to tedy, abych psa venčila já a také abych ho krmila. Jenže když máte horečku 39, tak jste rádi, že se dojdete do kuchyně napít.
Co mě překvapilo, bylo, že po celou dobu, když jsem ležela v posteli a spala, byla Cilka u mě. Naši ji vždy došli vyvenčit, pak jen otevřeli dveře do pokoje a Cilka si lehla ke mně k posteli, celou dobu tam byla, pokojně se mnou spala a odpočívala. Vždy jsem ji pohladila a dala najevo, že jsme tam spolu.
To první společné krmení v pátek odpoledne jsme zvládli. Já s horečkou, Cilka v novém bytě, naši nevěděli… Ale poradili jsme si, granule jsme namočili, Cilka čekala v pozoru u lednice, až se granule namočí. Vždy jsem je dávala na sporák, kde čekaly, až vychladnou. Pro naše to byla první nepříjemná zkušenost, když zjistili, že namočené granule dost smrdí. Potom nevěřili svým očím, jak rychle Cilka dokázala sníst celou misku granulí.
V sobotu ráno se situace s mojí horečkou nelepšila, a tak jsme museli vyrazit na pohotovost k lékaři. Měla jsem angínu. Zřejmě na mě dolehl týden v mrazivé Praze a stresové situace z nových zkušeností. Musela jsem tedy zavolat Danovi, že náš společný týden musíme odložit, protože jsem nemocná.
Bylo to v harmonogramu docela nepříjemné, ale i takové věci se stávají. Dan říkal, ať si tedy hezky na sebe s Cilkou zvykáme, společně se venčíme a trávíme chvíle hodně spolu. Až se uzdravím, ať zavolám, domluvíme se na tom, že dorazí a vyrazíme do ulic Plzně trénovat trasy. Kdybych cokoliv potřebovala, byla jsem si v něčem nejistá, potřebovala poradit, ať se mu ozvu. Věřila jsem tedy, že s Cilkou to všechno zvládneme.
