Článek
Tisíc lidí, tisíc chutí
Když někdo položí dotaz na to, ať mu lidé pomohou a dají rady, jak má dosáhnout přijetí svého nového životního stavu (tj. hendikepu), je to spíše tak, že pak několik lidí podá svůj vhled, svoje zkušenosti, svoje názory a tazatel má pak v hlavě ještě větší chaos než před položením otázky.
Podle mých zkušeností je to tak, že každý člověk je jedinečný a individuální, proto na každého z nás platí jiné metody. Někdo potřebuje hodně času, někomu pomůže samota, jiný potřebuje naopak společnost dalších lidí, jiný se potřebuje zaměstnat a další vyhledá odbornou pomoc. Ale nic z toho není špatně, nic není pomalé ani rychlé. Neexistuje přece žádné pravidlo, návod či metodika, jak má adaptace na novou situaci trvat a jak má vypadat.
Neupínat se na něco, co možná nebude
Důležité je, že by měl člověk přijmout sám sebe i s tím, že mu do života hendikep vstoupil. Určitě nedoporučuji upínat se na něco do budoucnosti. V mém případě to vypadalo tak, že existovala mizivá možnost operace, která by mohla zlepšit stav vidění (tj. stav rohovky). Můj operatér mě však varoval, ať se na tuto možnost rozhodně neupínám, jelikož na ni nemusí dojít a pokud by na ni došlo, pak nemusí ale kvůli stavu oka dopadnout vůbec dobře. Byla jsem na něj dost naštvaná, jelikož jsem si myslela, že má strach, že se do toho nechce pustit a já musím zase čekat… Ta operace nebyla bezpečná, je to asi 15 let, co jsme o tom mluvili, stále není bezpečná, nedošlo na ni tedy nikdy. Po pravdě jsem si na to ale vzpomněla ale až teď, když píšu tyto řádky. A proč? V tuto dobu bych měla opačný problém, kdybych měla jít na operaci, která by nebyla nevyhnutelně nutná, tak bych nešla. Jsem zvyklá, jak to je, umím s tím pracovat a žít. Nechtěla bych, aby se nějakým způsobem měnil stav, který teď mám trvalý a stabilní.
Pokud tedy člověk přijme to, co má, sžije se s tím, přijme sebe samého se vším všudy, pak již nehledá to, co by mohl mít ani to, co nemá a soustředí se pouze na to, co je aktuální. Což je ve skutečnosti moc fajn pocit, protože pak nám neunikají důležité věci přítomného okamžiku. Tím, že člověk přemýšlí nad tím, jaké to bylo, jaké to asi bude, možná promarní příležitosti, které by mohl mít. Investuje energii do toho, co stejně nijak nezmění místo, aby ji investoval do něčeho sobě více užitečného.
Nevyžádané rady
Lidé mají ale často tendenci nabízet své rady v tu nejnevhodnější chvíli, což není zcela produktivní. Představte si, že přijdete o zrak, máte co dělat sami se sebou, nezvládáte své rutinní záležitosti a ze všech stran se na vás řinou rady typu, že máte jít tam a tam, že sousedka má skvělého očaře, že Hanička má dítě, které jelo na operaci do USA, že určitě není možné, aby slepota byla trvalá… Těmito radami nikomu nepomůžete. Pokud bude chtít daný člověk váš názor znát, jistě si o něj řekne. Kolikrát taková nevyžádaná rada může způsobit ještě větší problém a deprivaci než před jejím obdržením.
Nesrovnávat!
Často slyšíme, že ten a ten je zcela slepý, ale žije sám, že ta či ona nevidí a studuje, dokonce má dítě. A ty vidíš ještě docela dobře a lituješ se. Nikdo nemá právo soudit něčí pocity a míru pociťování vážnosti svého hendikepu. Jeden vidí hůře než druhý, ale to neznamená to, že v míře přijetí hendikepu je na tom ten s lepším viděním lépe. Každý se tedy se změnou stavu vyrovnáváme jinak dlouho a s jinou intenzitou pocitů a nálad.
Pokud byste tedy chtěli pomoci člověku na jeho cestě přijetí hendikepu, pak mu můžete nabídnout, že pomůžete vyhledat vhodné poradenství, sociální služby či osoby, se kterými by se mohl setkat, získat od nich užitečné informace, načerpat motivaci a pochopení. Tím, že někomu řeknete, že Pepa od vedle to také zvládl, tak musíš taky, může mít ve finále úplně opačný efekt. Protože taková, možná v dobré víře pronesená věta, může daného člověka srazit opět na dno z pomyslného žebříku, po kterém se snaží po malých krůčkách šplhat ze dna opět nahoru. Rada od vás nemusí být vůbec konkrétní, jelikož nemůžeme mít odpověď a zkušenost se vším, ale kolikrát stačí říci, že jste tady pro daného člověka, když si bude potřebovat popovídat, když bude potřebovat třeba jen posedět a nic neříkat. Samotná přítomnost blízké osoby je častokrát důležitější než slova.
Pokud řešíte ve svém životě nějakou takovou podobnou situaci, pak si dopřejte tedy čas, nespěchejte na sebe, určitě poslouchejte své pocity a nenechte na sebe tlačit. Někdo potřebuje strávit více času mezi zdmi důvěrného místa, než se odváží do víru světa. Někdo se neodváží vůbec, není na tom nic špatného. Je třeba, aby byl každý respektován za svá rozhodnutí a přístup ke svému životu.
