Článek
Sdílím však i pocity, prožitky a situace, které nejsou příjemné a komfortní pro někoho, kdo prožívá svůj život s hendikepem, a tak je vystaven neustále novým výzvám v řešení záležitostí bez zrakové kontroly.
Bez zkušenosti
Zcela chápu, že člověk, který nemá zkušenost s postižením, neví, jak se k někomu s hendikepem chovat, jak s ním jednat, jak mu pomoci a jak s ním komunikovat. Na základě nedostatku informací pak vznikají různá nedorozumění či rozpaky mezi oběma stranami. Rozumím i těm, kteří mají obavy, že by mohli pomoci špatně, a tak raději nepomohou vůbec. Lidé se obávají, aby postiženému více neuškodili, než pomohli, což je vlastně pochopitelné.
Co ale nechápu je neustálá potřeba lidí komentovat vše a všude, ačkoli o dané problematice nevědí zbla, pouze se domnívají. O dané věci nikdy neslyšeli, ale mají na téma přesně daný názor, a nebojí se ho říci vždy a všude. Již víme, že mezi zrakově postiženými jsou i nevidomí rodiče, ať mají úplnou nebo částečnou ztrátu zraku. Vychovávají své děti, učí je všemu, co je do života potřebné, žijí si své životy. Mají sice zrakové postižení, které je limituje v určitých úkonech, ale hledají řešení a postupy, jak tato omezení zmírnit a jak činnosti udělat, aby ztráta zraku nebyla překážkou. A tak nevidomým rodičům velmi často pomáhá rodina, dobrovolníci, pečovatelky - zkrátka asistenti či sociální služby, které zastoupí či vypomůžou při úkonech, které si vyžadují zcela zrakovou kontrolu. Také ukážou rodičům, jak určité věci dělat jinak a efektivně, když zrak chybí.
Pořízení dítěte a jeho výchova představuje v každém případě proces, který se vyvíjí a není to pouze u rodičů, kteří nevidí. Ti musejí své kroky více promýšlet a rozplánovat. Je třeba si dobře plánovat aktivity, rozmýšlet využití pomůcek či technologií, včas kontaktovat dobrovolníka či domluvit asistenci např. na nádraží nebo letišti. Také je důležité mít systém v tom, co člověk dělá a jak to dělá, aby to bylo efektivní, protože i tak činnosti bez zrakové kontroly zabírají větší množství času. Celkově organizace života se zrakovým postižením vyžaduje větší logistické nadání, ale tím, že člověk takto žije každý den, tak se jisté úkony stanou rutinními, a není již třeba nad nimi tolik přemýšlet, a aplikace účinných postupů je již automatická.
Hrubé poznámky
Pokud člověk přišel o zrak v průběhu života, pak zautomatizovat činnosti bez toho, aniž by na ně jedinec viděl, trvá delší dobu. I učení nového je na delší čas, zvlášť když je třeba, aby k činnostem člověk využíval hmat, sluch, čich a pomůcky, když nevidí. Tudíž cesta k naučení se nových dovedností může trvat poměrně dlouho, a kolikrát může být pro jedince dosti náročná.
I samotné odhodlání posunout se dál, překonávat své limity, stanovit si nové cíle není automatické a nestane se přes noc. A tak potkáte-li nevidomou matku, tak vězte, že má např. za sebou velmi dlouhý proces, kdy se učila sebeobslužné činnosti ohledně domácnosti, sebe sama, ale i absolvovala kurz péče o dítě, aby na začátku byla vybavena dovednostmi, které nevidomá matka využije. Také se učila samostatně chodit s bílou holí, aby mohla s dítětem vycházet na procházky, možná si vybírala i vodicího psa, aby je i ten mohl doprovázet, a ona měla svou chůzi pro sebe více pohodlnou a rychlejší. Tohle vše nevidomí rodiče absolvovali nikoli v řádu dnů a týdnů, ale měsíců a velmi často i let. Stálo je to hodně fyzických i psychických sil, kdy objevovaly nové překážky a zkoušeli je novými způsoby zdolávat. Odměnou jim bylo to, že zvládnou vzít bílou hůl a psa a vyjít poslepu mezi lidi. Umí se zorientovat v exteriéru, vědí, jak nastoupit do dopravního prostředku, zařídí potřebné záležitosti, aniž by museli jít s doprovodem. Vyrazí prostě tam, kam potřebují.
Ve své domácnosti umí připravit jídlo, orientují se velmi dobře v kuchyni, vědí, jak vytřít, vysát, převléknout postele a objednat nákup přes internet. Vše tohle se postupně učili a získávali dovednosti. Žijí spokojený partnerský život, a tak se rozhodli pořídit si rodinu. I příprava na rodinu si vyžádala nemalé úsilí při hledání potřebných rad a zkušeností jiných nevidomých rodičů. Každá nová znalost a dovednost je ceněna a naučil-li se člověk něco nového, může být na sebe hrdý zvlášť, když pracuje s hendikepem.
Každý jedinec sám ví, co obětoval, kolik ho jeho úsilí stálo slz a odříkání. Když přijdete o zrak v průběhu života, tak jistě situace, kdy se sami sebe ptáte, zda vše tohle má smysl, proč se děje vše zlé právě vám, co jako slepec můžu dělat, když jsem k ničemu, se objevují někdy dosti často. Černé myšlenky přichází a odchází a není jednoduché jim vzdorovat. Jedinec musí mobilizovat své síly a najít opět smysl v tom, co dělá. A když po letech hledání smyslu žití a mobilizování sil má nevidomá žena rodinu, milujícího manžela, cítí se vyrovnaně po všech těch peripetiích, co absolvovala, nastoupí do prostředku MHD se svým vodicím psem a dítětem na hrudi, a dostane od neomaleného spolucestujícího takovou pecku, která ji může vrátit o pěkných pár stavů mysli zpět.
Nechápu, co vede lidi k tomu, že po nástupu do vozidla MHD nevidomé ženy začnou nahlas prohlašovat následující: Slepá, a ještě má dítě, co s ním bude dělat, když nevidí? Celý autobus slyší, co neomalenec pronáší… K čemu je tohle dobré? Místo, aby se lidé zeptali, zda ona žena třeba nepotřebuje pomoc s nalezením volného místa, tak pronáší nesmysly na plnou pusu.
Ano, řeknu si, že s hlupáky nelze nic dělat, ale upřímně, člověku to začne v hlavě pracovat a začne přemýšlet, zda ten neomalený jedinec nemá pravdu. Však nevidím, co když to nezvládnu? A opět o sobě začne nevidomý pochybovat, ačkoli si do té doby myslel, že je ztotožněn se svým postižením. A že přece on sám nejlépe ví, co zvládne a co je již nad jeho síly. A tak jsou tyto komentáře zbytečné a zraňující.
Další příklad je podobný. Přijdete na dětské hřiště s holí a vodicím psem, a požádáte dospělé, kteří tam jsou s dětmi, zda je volné místo, abyste usadili sebe a dítě. Chcete vědět, zda je prostor na herním prvku, abyste se nepletli ostatním dětem a rodičům. V lepším případě je chvíli ticho, až se z anonymního davu někdo osmělí a poradí vám. V horším případě se spoluúčastníci bez slova sbalí a odejdou, aniž by odpověděli. Jindy zase náhle celé hřiště zmlkne a dělá, že na něm nikdo není. Bez zrakové kontroly těžko požádáte konkrétního člověka o pomoc, když nevíte, kdo a kde tam je. Jinou zkušeností je, že vám sice ostatní přítomní poradí, ale odstoupí o kus dál a pološeptem, asi v domnění, že je neslyšíte, začnou probírat vás a váš hendikep ve smyslu toho, co s tím dítětem budete dělat dál, proč si dítě pořizujete, když nevidíte a že to tedy nechápou, a začnou to řešit s dalšími na hřišti. Radost, kterou jste měli z toho, že jste prvně vzali své dítě na hřiště, našli jste jej, byl tam někdo, kdo poradil, náhle zkazí příliš prořízlá pusa jiné osoby.
Obdobné situace se dějí, potřebuje-li nevidomý např. poradit někde v terénu a má-li právě u sebe třeba dítě. Pak se může dozvědět, zda by nebylo lepší sedět doma, než se tady potácet, a ještě s dítětem, že je to krajní nezodpovědnost a že dítě nevidomého je chudák…
Zde bych doporučila, pokud člověk nemůže říci nic hezkého, ať raději mlčí. Jelikož tyto nevhodné komentáře mohou v důsledku nadělat hodně škody a nikomu a ničemu nepomohou. Nevidomý ocení spíše pomoc než rady, o které se neprosil. Příklady dobré praxe také existují, ale tentokrát jsem chtěla upozornit i na příklady, které radosti moc nepřináší.
Každý sám za sebe víme, jaké máme kvality, nenechme se odradit od cizích lidí. Vím, že sebevědomí a sebedůvěra je křehká záležitost, ale nenechme si ji vzít a rozbít. Vždy má smysl překonávat limity a pracovat na sobě.
