Obavy a stesky nevidomých matek

Přináším velmi obecně některé obavy, které řeším i já sama, když se starám o moji dceru. Je to např. bezpečnost dítěte, a to ve smyslu zajištění bezpečného prostředí doma, kde nejsou ostré hrany, volně ležící předměty nebo nechráněné elektrické zásuvky. Častou výzvou je monitorování dítěte, aby se neztratilo nebo nespadlo z výšky. Před narozením dítěte vyvstávají různé otázky na krmení a péči o novorozence, a to např. příprava kojeneckého mléka nebo dětské stravy bez možnosti vizuální kontroly. Do této kapitoly patří jistě také kojení nebo krmení lahví tak, aby bylo dítě správně přiloženo a bezpečně přijímalo potravu.

Řešíme také otazníky ohledně hygieny dítěte, ať se jedná o výměnu plenek či koupání dítěte bez vizuální kontroly čistoty. Je třeba také řešit bezpečné přesouvání dítěte po domácnosti nebo venku, například pomocí kočárku či nosítka. S tím souvisí i bezpečný pohyb po městě s dítětem, když jdeme např. na návštěvu či k lékaři.

Samostatnou kapitolou je pak vzájemná komunikace, učení a podpora rozvoje řeči a motorických dovedností dítěte bez možnosti vizuálního kontaktu. Často si nevidomé matky kladou otázky, jak budou své dítě vzdělávat a učit novým dovednostem, když je svět tvořen převážně vizuálně a ony tuto možnost nemají.

Jako i u dalších činností např. v kuchyni, tak i v péči o dítě využíváme další naše smysly, a to hmat, sluch, ale i čich, a to např. při koupání (kontrola teploty vody hmatem nebo poslech zvuků dítěte).

Já sama upřednostňuji, když mám vše dobře zorganizované a uspořádané, abych mohla vše potřebné efektivně najít a podat si, když to potřebuji, tj. aby věci měly své pevné místo. V neposlední řadě při péči o dítě využije nevidomá matka řadu speciálních pomůcek s hlasovým výstupem - mluvící teploměr, mluvící váha či čtečka hlasových etiket k označení různých produktů v domácnosti.

Využít se dá i mobilní telefon s hlasovým výstupem s různými aplikacemi, které mohou usnadnit nevidomému život. Jedná se o aplikace na principu OCR, které mohou přečíst text (VD Scan) či rozpoznat objekty (Be My Eyes).

Výhodou je, je-li nevidomá matka součástí nějakých podpůrných skupin, např. v rámci sociálních sítí, kde se může poradit s ostatními matkami, a tak sdílet s nimi své zkušenosti, pocity a vnímání života s dítětem. Na oplátku může od ostatních získat cenné rady.

Díky tomu, že nemám zrakovou kontrolu, tak řeším strach z toho, že dítě může být v nebezpečí, pokud včas nezaznamenám potenciální hrozbu. Mám vidícího manžela, který funguje v tomto ohledu výborně, ale velmi často mi tato obava přichází na mysl, a to strach, že dítě nemusí dostávat stejné vizuální podněty a interakce jako děti vidících rodičů. Když chodila dcera do školky, tak jsem toto nezaznamenala, ale nevidomí rodiče, kteří mají své děti již na základní škole, tyto zkušenosti popisují. Jedná se o stigma a předsudky, je to strach z negativních reakcí okolí nebo předsudků o schopnosti nevidomé matky pečovat o dítě. Ale také šikana dítěte kvůli hendikepu jeho rodiče je častým zdrojem frustrace a nepohody v rodině.

Starost o to, zda budu schopna zvládnout všechny aspekty péče o dítě samostatně provází asi všechny budoucí maminky nejen ty nevidomé, ale ty to možná řeší více intenzivně. Mnoho nevidomých matek úspěšně zvládá péči o své děti a vyvíjí inovativní způsoby, jak překonat každodenní překážky. Důležitá je podpora ze strany rodiny, blízkých a přátel, kteří mohou poskytnout nezbytnou pomoc a posílit jejich sebedůvěru.

Po obecném úvodu bych ráda rozebrala jeden nešvar, který může potrápit nevidomé maminky, ačkoli úmysl určitě od intaktní veřejnosti není primárně uškodit, ale naopak pomoci. Jenže téma pomoci je také velmi křehké a je třeba brát ohledy na obě strany. Musíme myslet na to, zda ten, co pomoc nabízí, ji nabízí správně a ve vhodný čas, zda postižený nabízenou pomoc opravdu potřebuje. Ale i sám hendikepovaný by měl umět pomoc přijmout, ale i slušně odmítnout.

Chci popsat pár situací, které nejsou příjemné pro nevidomou matku, jelikož nemá zrakovou kontrolu nad tím, co se stalo, a tak nevyžádaná pomoc může do již tak nepřehledné situace přinést spíše negativní emoce nežli užitek.

Může se stát, že se ocitnete v situaci, kdy se dítě od nevidomé matky zraní, budete svědky, a samozřejmě budete chtít pomoci, abyste ulehčili stav nevidomé matky. Určitě bych doporučila se i v této napjaté situaci zeptat rodiče, odpovědné osoby za dítě, zda potřebuje pomoci. Zda můžete něco udělat pro lepší komfort jich obou. Ale není vhodné nijak dítě zvedat, chovat, utírat, mluvit na něj a zkrátka se chopit iniciativy, aniž byste se zeptali matky. Hlavně, když dítě brečí, těžko bude reagovat na cizího člověka, má stěží schopnost interagovat s vlastními rodiči. Jak jsem již napsala, nechci, abyste takové situace ignorovali, ale zeptali se přímo nevidomého, zda něco potřebuje a můžete mu s něčím okolo dítěte asistovat. Stačí se nevidomého dotknout, aby věděl, že je mluveno na něj či jej oslovit tak, aby byl ztotožněn s tím, že je promluva opravdu na něj. Může to vypadat např. takto: „paní s pejskem, paní s bílou holí“. Dotek na paži se mi zdá však nejrychlejší a nejvíce efektní, když potřebujeme rychle jednat.

Uveďme si jiný příklad, vidíte cizí dítě s nevidomou matkou. Ono dítě válí housku po zemi a pak ji opět strká do pusinky, tak není určitě té matce příjemné, že interagujete s jejím dítětem, aniž byste ji o tom informovali. Opět stačí na tuto skutečnost matku upozornit a ona se dle toho zařídí. Sama vyhodnotí situaci a dítě si obstará. Takže bych doporučila nesahat na dítě ani na jeho jídlo, oděv či hračku bez vědomí matky. Stačí opravdu informovat matku a ona se s potomkem domluví.

Nezmiňuji teď extrémní situace, kde by šlo o ohrožení života, tak by byl zásah další osoby vítaný a žádoucí, ale bavíme se teď o případech z běžného života, které řeší jak nevidomé, tak i vidící matky. Ale přehnaná intervence do života nevidomých pak může budit rozpaky a nevoli. Samy nevidomé matky se snaží tyto snahy redukovat vysvětlením přímo na místě, ale spíše nežli s pochopením se setkávají s opovržením a slovy, že nevidomí jsou nevděční a že až budou potřebovat pomoci, tak jim nikdo nepomůže, když si toho neváží. Jistě, že oceňujeme snahu lidí, že si všímají, chtějí zasahovat a pomáhat. Ale jak již zaznělo, je třeba aby obě strany s tímto byly v pohodě a souhlasily. Na děti jiných matek také nesaháte a když ano, tak i ony se jistě ohradí… Tady k tomu svádí asi to, že  vidící pomocník nemá oční kontakt s nevidící matkou, a tak ho to nutí jednat bez jejího souhlasu.

I pro samotné dítě není příjemné, když jej oslovuje cizí člověk a žádá po něm nějakou součinnost. Připojím ještě jiné příklady, co se může stát, leč v dobrém úmyslu. Představte si, že svět kontrolujete pomocí sluchu a hmatu, a tak máte dítě ověšené rolničkou, pohybujete se pomocí bílé hole či se psem. S dítětem máte nacvičené postupy interakce v terénu, nějakým způsobem spolu komunikujete, máte naučená slova a fráze, jak spolu mluvit. Máte postup, jak s dítětem, kočárem a psem nastoupit do MHD. Vše musí klapat krok za krokem. Najednou však v metru někdo popadne vaše dítě a vláčí ho někam, kam vy nemůžete vědět, neboť nevidíte. Úmysl posadit dítě na prázdné sedadlo je logický, ale krajně nevhodný.

Zkuste se vcítit do toho, jak se cítí ta matka, které najednou vytrhne někdo dítě, aby jej posadil? Ona však neví, že vy zrovna máte chuť posadit cizí dítě na volné místo… Netuší, že tam volné místo je, nikdo jí to neřekl, ale ani se slovem nezmínil, že by chtěl něco takového učinit… Opět zde platí, že je třeba oslovit nejprve matku, vysvětlit podmínky a možnosti, a až po svolení matky konat. Nevidomá matka si však raději vše udělá sama, aniž by nechala na své dítě sahat cizí osobou. A asi i matka vidící by to tak udělala. Stačí tedy sdělit informaci, aby si ji nevidící matka zpracovala, ale nebrat dítě a nikam jej nepřesouvat bez jejího vědomí.

Podobná pravidla platí nejen pro dítě, ale i pro kočárek nevidomé matky. Často lidé hmatají po rukojeti kočáru, snaží se jej strkat, parkovat, šoupat tam, kde si oni myslí, že je místo nejlepší. Jako nesaháme na hůl, vodicího psa, dítě, tak nesaháme na kočárek jiné osoby, aniž bychom ji o tom předem informovali. V klidu jedete a najednou vám někdo začne rvát kočár směrem jiným a vy nevíte proč. Začne panika, otázky, strach… Je důležité myslet na to, že daný člověk na vás nevidí, nečte myšlenky, nepozná vaše, leč dobré, úmysly, pomoci. Určitě není vhodné také na dítě pokřikovat ve smyslu, kam utíká, že jeho máma nevidí, že by se mělo držet v její blízkosti. Výchovné poměry a koordinaci vzájemného pohybu má v režii pouze matka a nikdo jiný. Opět zde zdůrazňuji, že kdyby šlo o situaci ohrožující život, tak zásah jiné osoby je vítaný. Ale u regálu s rohlíky moralizovat dítě, že je pár kroků od své nevidomé matky, není vhodné. Navíc dítěti toto není také příjemné, neboť jej učíme, že s cizími lidmi se nebavíme. Dítě pak může začít plakat a veškerá pomoc přijde stejně vniveč.

Věřte, že i děti nevidomých matek potřebují svoji volnost, že nejsou celé dny připoutané ke svým rodičům. Ale tito dva, matka a dítě, mají svoje pravidla, svoje individuální pokyny a povely, jak spolu komunikují a pracují. Takže to dítě, když mu narušíte nějaký rytmus, pak vypne, není schopné se soustředit na matku a vlastně ve finále taková intervence matce více uškodí, nežli by jí pomohla. Přinesla jsem pár příkladů ze života, které nemají intaktní veřejnost odradit od pomoci či komunikace s nevidomými. Text chce přiblížit vnímání světa bez kontroly zraku a úskalí s tímto spojenými. A zároveň propojit tímto sdílením světy vidících a nevidomých.