Ostych z bílé hole

Člověk, který není označen holí ani vodicím psem, se v davu ostatních dobře ztratí, splyne s ním. Pokud člověk však nějaké označení má, ať je to hůl či pes, pak poutá k sobě pozornost díky své jinakosti, přitahuje ji. Jednou z obav je tedy to, že díky přítomnosti hole bude člověk více vidět, bude více kontaktován a bude se na něj upírat pozornost mnoha lidí, což pro některé povahy nemusí být komfortní a příjemné. Avšak tato pozornost také ale může být příčinou toho, že vám kolemjdoucí podají pomocnou ruku, poradí a pomohou, a tak se samostatný pohyb stane příjemnějším. Často takto člověk vyslechne zajímavé rodinné příběhy, možná i dramata, když lidé mají potřebu nevidomému vyprávět své životní zážitky a zkušenosti. Občas jsem si připadala jako zpovědník, možná hendikep budí v lidech pocit, že znevýhodněný člověk má nadhled a dostatek empatie pro všechny okolo. Určitě jsou i situace, kdy člověk s holí neprahne po rozhovoru, nechce si povídat o příčinách svého zrakového postižení ani o rodinné sáze spolucestujícího, to se však dá vždy vyřešit promluvou s tím, kdo nás kontaktuje.

Dříve jsem chodívala samostatně bez hole, protože jsem ji podle sebe nepotřebovala, ale vlastně by se mi velmi hodila, což vyhodnocuji až zpětně ze svých zkušeností a zážitků. Za denního světla jsem se pohybovala vcelku hbitě a bezpečně, i když jsem často bojovala s oslněním sluncem a odlesky od světlých či jasných ploch, s přechodem z výrazného světla do tmy a naopak, dlouho mi trvalo se zorientovat v novém prostředí. Občas se mi stalo, že jsem do něčeho narazila, netrefila vzdálenost, šlápla do louže či hromady cementu, přerazila se o vodítko od psa, které měl páníček natažené přes celý chodník…

Také jsem se ale musela hodně soustředit, kudy a kam jdu, často jsem tak koukala přímo pod nohy, abych viděla zem po nimi. Tím mi ale unikalo okolí a ostatní nástrahy, které mohly přijít a které jsem nemusela zaregistrovat. Často jsem plánovala, kudy půjdu, když je tma, abych trefila a cestu zvládla. Tak to byl vlastně takový permanentní stres, když jsem musela vymýšlet logistiku trasy a zahrnout k ní i okolnosti, které by mi pomohly pro komfortnější pohyb. Jednalo se o to, abych bezpečně přešla, aby po cestě byl dostatek světla, abych tušila, kde je místo na přecházení, abych znala umístění zastávky MHD a další záležitosti, které mě neustále zaměstnávaly.

Jednou jsem šla s kamarádkami na posezení, které se konalo v klubu skautů, což bylo někde na konci města, skoro v lese. Přišly jsme za světla, ale odcházely jsme za tmy, kdy na místě byla taková tma, že jsem nebyla schopna identifikovat vůbec nic před sebou. Nebyla přítomna jediná pouliční lampa, ale co více, přišla jsem s kamarádkou, a najednou jsem měla odejít sama. Na cestu vidět nebylo, ale také jsem vůbec netušila, kudy se mám vydat. Směr jsem tušila, ale to bylo tak vše. Kdybych tenkrát měla u sebe hůl, kterou jsem v té době nevlastnila, ale nikdo mi ani neřekl, že s mojí zrakovou vadou by byla vítaná, tak bych alespoň v té temné části města postupovala s menšími obavami a strachem, neboť bych prozkoumávala cestu holí. Nemusela bych jít s rukama před sebou a krok po krůčku do té doby, něž se objevily pouliční lampy…

Pokud člověk nosí hůl, pak se může vyhnout pocitu stresu, třesoucích se nohou, pokud jde za tmy, ale hlavně nemusí chodit tzv. po paměti, jak to často bývá, když se člověk nechce ztotožnit s holí a tvrdí, že své prostředí zná dokonale, protože tu bydlí od narození. Jenže nebezpečí, které může číhat z nečekané překážky na cestě, z nepředpokládaného výkopu, který tam ještě včera nebyl, z otevřené branky, kterou daný člověk okem nezahlédne, ta se neptají na to, zda tam člověk žije chvíli či celý život. Člověk se také vyhne rozhořčeným poznámkám těch, do kterých nedopatřením vrazí, nemusí pak vysvětlovat, proč se tak stalo. Jediný, kdo se pak cítí špatně, je ten, který nebyl holí označen.

Má-li člověk zbytek zraku na jednom oku, jako jsem měla já, tak se mu stává hodně často, že nemá pokrytou slepou stranu, a tak vráží do lidí i předmětů z té strany, na které nemá žádnou zrakovou kontrolu. Absolutně nemá šanci postřehnout podněty z oné nevidoucí strany, což ale ve finále mohou být i přijíždějící vozidla, kdy následky mohou být fatální.

Zkusila bych doporučit těm, kteří mají ještě zbytky zraku, podle kterých se orientují, ať nejprve vyzkouší v situacích, které jsou pro ně nekomfortní, a už je neukoukají, např. stmívání, přechod do světla a naopak, ať jsou označeni v těchto případech holí signalizační, která upozorňuje okolí na to, že má člověk zrakovou vadu. Pomocí této hole se v terénu neorientujeme, ale uchráníme sebe i okolí od případných srážek a nevhodných poznámek na naši adresu, když něco omylem způsobíme.

Odpadne tímto, alespoň částečně, neustálé napětí a soustředění se na zvládnutí dané trasy, i když ji daný člověk velmi dobře zná. Občas může soubor malých nehod a událostí otevřít danému člověku oči do té míry, že hůl začne používat. Škoda však by byla, když by měl člověk prožít nějakou větší nehodu s dalšími následky, aby si až posléze uvědomil užitečnost hole. Sama dobře vím, že tento proces přijetí nelze uspěchat, vždy je to jenom a pouze na daném člověku, jak se k této problematice postaví. Někdy může rozhodování urychlit příklad z okolí, inspirace jiným příběhem či nějaký intenzivní zážitek z cest. Jindy však může proces trvat dlouhou dobu bez ohledu na podněty z jedincova okolí. Nejsem zastáncem nějakého nátlaku a neustálého přesvědčování a naléhání. Těch, kterých se to týká, tak, prosím, myslete na svoje bezpečí, ale i na bezpečí svého okolí. Protože vaše zraková vada se týká nejen vás, ale ve veřejném prostoru i těch, s kterými jej sdílíte.

Pokud nejste nijak identifikováni jako lidé se zrakovým postižením, tak veřejnost předpokládá, že vidíte jako zdravý člověk, a tak i k vám přistupuje. Pokud chcete přívětivější a empatičtější přístup ke svému postižení, přijměte bílou hůl jako svou pomůcku a dobrého přítele.

Požádala jsem o rozbor právničku Nicole Fryčovou, aby objasnila i z tohoto hlediska označení se bílou holí a paragrafy o tomto hovořící.

Co se označení bílou holí týče, tak o tom hovoří ustanovení § 67 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, které je věnováno speciálnímu označení vozidel a osob, konkrétně v odst. 10 je uvedeno následující: ,,Ke svému označení jako účastníci provozu na pozemních komunikacích užívají osoby nevidomé bílé hole a osoby hluchoslepé červenobílé hole.'' Nevidomými osobami se přitom rozumí i lidé s těžkým zrakovým postižením, jedná se o legislativní pojem, neznamená to tedy, že by se to vztahovalo pouze na zcela nevidomé.

Ustanovení § 54 stejného zákona (361/2000 Sb., o silničním provozu) uvádí následující: ,,(2) Mimo přechod pro chodce je dovoleno přecházet vozovku jen kolmo k její ose. Před vstupem na vozovku se chodec musí přesvědčit, zdali může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Chodec smí přecházet vozovku, jen pokud s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy.

(3) Jakmile vstoupí chodec na přechod pro chodce nebo na vozovku, nesmí se tam bezdůvodně zastavovat nebo zdržovat. Nevidomý chodec signalizuje úmysl přejít vozovku mávnutím bílou holí ve směru přecházení. Chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku, přijíždějí-li vozidla s právem přednostní jízdy; nachází-li se na přechodu pro chodce nebo na vozovce, musí neprodleně uvolnit prostor pro projetí těchto vozidel. Chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku bezprostředně před blížícím se vozidlem. Chodec musí dát přednost tramvaji."

To znamená, že nevidomý chodec nemá bezpodmínečnou přednost před všemi dopravními prostředky. Musí přecházet na místech k tomu určených, nemá přednost před některými dopravními prostředky, jako je IZS (integrovaný záchranný systém), tramvaje atd.

Pokud nevidomí způsobí nehodu, potažmo škodu na cizím majetku a nejsou označeni bílou holí, tak je vina na jejich straně. Ona ani ta hůl není s ohledem na výše uvedené absolutně zbavující se odpovědnosti. Pokud člověk označený bílou holí například v obchodě něco rozbije, tak má úplně stejnou odpovědnost jako jakýkoliv jiný člověk. Hůl je velmi důležitá pro bezpečný pohyb po ulici.

Pokud na ulici narazíte do člověka a nebudete označeni bílou holí a způsobíte tímto nárazem druhému člověku nějakou újmu či škodu, tak za ni odpovídáte stejně jako jakýkoliv jiný chodec. Pokud však budete označeni bílou holí, měl by se vám kolemjdoucí člověk vyhnout, nemůžete ovlivnit skutečnost, že vám stojí v cestě, za škodu byste neměli být odpovědní. Totéž platí o překážce umístěné do průchozího prostoru kolem vodicí linie, zde nemá jakákoliv překážka co dělat, pokud do ní narazíte, a způsobíte si tím nějakou újmu, můžete požadovat odškodnění, pokud naopak překážku poškodíte, nejste za její poškození odpovědní. Dle bezbariérové vyhlášky totiž v průchozím prostoru nemá překážka co dělat.

Připojuji článek ze sociálně právní poradny – část Nevidomý chodec: https://www.sons.cz/%E2%80%A6tml