Ostych z kontaktu s nevidomým

V posledních týdnech jsem měla možnost účastnit se pár společenských událostí, kde jsem potkala dost lidí jak s různými typy postižení, tak osoby bez hendikepu či jedince, kteří s lidmi s hendikepem nějakým způsobem pracují. Domnívala jsem se tedy, že zkušenost s lidmi se znevýhodněním dává těmto lidem jakousi praktickou či snad teoretickou průpravu v oblasti jednání s člověkem s postižením. Pravda to však není.

Sepíšu jednu zkušenost, kterou mají po mém optání i jiní zrakově postižení. Na svých sociálních sítích mám poměrně dost lidí mezi přáteli. Některé kontakty jsou pracovní, jiné spíše patří mezi mé známé, další zajímá moje práce. S určitými lidmi jsem v kontaktu pouze via sociální sítě, osobně jsme se nesetkali. Avšak např. pracovně jsme si vyměnili poměrně dost informací, vzájemně si lajkujeme a komentujeme posty. Když se tedy stalo, že mezi hosty na jedné akci byl jeden takový člověk z mých přátel, který navíc o mně psal článek, překvapilo mě, že mě nevyhledal a nepřipomněl se. Domnívala jsem se, že když se neznáme osobně, jedinec mě vidí, šla jsem na pódium, ví, že tam jsem, že přijde, řekne: „Dobrý den, Lindo, já jsem XY, dělal jsem s vámi rozhovor, známe se z Facebooku…“ Přijde mi to takový přirozený proces. Ve světě vidících bychom pravděpodobně měli oční kontakt, kývli bychom na sebe a bylo by společensky vyřešeno. Ale říkám si, proč tento člověk zvolil možnost mě nekontaktovat?

Jiná situace byla na konferenci. Přednášející přednesl svůj příspěvek, v sále moc lidí nebylo, posléze prohodil pár slov s ostatními hosty, dále se zdržoval na místě konference. Druhý den mi psala manželka přednášejícího, že mě její muž viděl na jeho přednášce, že je rád, že jsem tam byla…Proč mi to neřekl přímo tam, proč nepřišel a neřekl: „Dobrý den, Lindo, jsem manžel Julie, dnes tu přednáším…“ Nejsem sama, komu se dějí takto obskurní situace. Nabízí se tedy možnost, že se ti lidé prostě se mnou kontaktovat nechtěli a tím, jak na ně nevidím, tak se tomu vyhnuli. Proč tedy onen přednášející posléze po své ženě poslal vzkaz, proč osoba z prvního příběhu později lajkovala můj příspěvek na sociálních sítích, když mi gratulovat mohla osobně? Nabízí se také možnost, že události příliš dramatizuji…

Ale třeba lidé nevědí, jak mají učinit první krok v kontaktu, s někým, s kým nemají oční kontakt. Je-li to tento důvod, tak připojím pár rad jak postupovat.

Myslím si, že každého zrakově postiženého velmi potěší, když jej někdo přijde pozdravit z vlastní iniciativy. Někteří lidé nad tímto nepřemýšlí a zkrátka jdou a konají. Pak je toto velmi přirozené a příjemné.

Prvně úplně stačí přijít k nevidomému, pozdravit a oslovit jej jménem, jak zaznělo ve větách výše. Pokud jméno neznáte, jemně se dotkněte paže a pozdravte. Posléze doplňte své jméno a rozšiřující informace o vás, ať vás nevidomý může zařadit. Věřte, že rozhovor pak plyne již přirozeně. Když nemůžete na sebe upozornit očním kontaktem, učiňte dotykem na již zmíněnou paži. Jste-li v rozpacích, chcete podat ruku a nevíte jak, pak opět stačí na tuto skutečnost upozornit. Moje nedávná zkušenost z Českého rozhlasu Plzeň byla následující. Moderátor přišel na setkání velmi dobře připraven, za pozdrav připojil mé jméno, posléze svoje a promluvu doplnil tím, že oznámil, že mi podává ruku. Stiskli jsme si pravice, a již jsme mohli vplout do pracovních povinností. Já byla nadšená, že se pan moderátor pečlivě připravil, moderátor byl velmi potěšen tím, že mi to udělalo radost. Řekl, že je potěšen, že se mohl dozvědět pro něj nové informace, že i jeho setkání s někým, kdo má zrakové postižení, obohatilo. Osvojil si tak nové zásady, které může dále aplikovat, když potká někoho dalšího s tímto hendikepem.

Je úplně přirozené, že pokud člověk nemá v okolí někoho s určitým postižením, že si po nocích nevyhledává zásady komunikace, že nelistuje brožurami s kompenzačními pomůckami či nelouská pravidla braillského bodopisu. Ale říkám si, že pokud vím, že budu přítomen na akci, kde postižení lidé budou vystupovat v hlavní roli, pak seznámit se se základy komunikace není od věci.

Zrakově postižení mají často při sobě doprovod, ať z řad příbuzných či placené služby, a tak dávejte pozor na to, abyste vždy oslovili samotného zrakově postiženého a nikoli jeho doprovázejícího. Není přípustné jednat s doprovodem místo toho, koho se jednání týká. Neptáme se doprovodu, zda se paní umí podepsat, usaďte paní sem, ať se paní postaví a zda paní bere nějaké léky. Hovoříme zde o člověku, který má „pouze“ zrakový hendikep nikoli další přidružené potíže. Takový člověk jedná a rozhoduje sám za sebe. Je pro něj obtížná orientace v prostoru, a tak má doprovod, osobní záležitosti si vyřizuje sám za sebe.

Začne-li úředník, lékař či jiný pracovník projednávat jeho osobní záležitosti s doprovodem je to velmi neprofesionální a pro daného člověka nedůstojné. Oční vada se nerovná nižší intelekt či menší rozhodovací schopnosti. I pro samotný doprovod je nepříjemné, má-li hovořit za osobu, kterou doprovází. V takovém případě může doprovod říci, že je doprovázející osoba, klient si vyřizuje své záležitosti sám. Ale i rodina může říci, že je babička, vnučka si vše vyjedná sama aj.

Věřím, že ve světě vizuálním může být kontakt s někým, kdo s vámi oční kontakt nemá, mírně rozpačitý. Ale není třeba ve všem hledat těžkost. Zrakově postižený je také komunikativní bytost, která je zvyklá při hovoru se dívat směrem na toho, kdo hovoří tak, jak to bývá mezi vidícími. Nečekejte však, že nevidomý vidícího v davu vyhledá, pokud nemá doprovod. I tak to ale může být obtížné, protože když řeknu vyhledej tu paní, která před chvílí hovořila, a doprovod se na ni nikterak nezaměřil, je pro něj neznámá, nevýrazná a cizí, pak i ten může mít s tímto problém. Víte-li, že daná osoba nevidí, nějakým způsobem se znáte, jděte ji bez obav pozdravit, bude moc ráda.