Pohyb a orientace lidí se zrakovým postižením

Je tomu tedy tak, že člověk, který má výrazný problém se zrakem, ten mu již nedovoluje bezpečný a samostatný pohyb, tak k pohybu využije bílou hůl, popř. vodicího psa a hůl. Je však důležité, aby se takový člověk naučil, jaké jsou techniky hole, jak se hůl drží a vůbec, jaký je rozdíl mezi orientační a signalizační holí, či na jaké příležitosti se konkrétní hole využívají. Všechny tyto poznatky včetně nácviku se člověk naučí v Kurzu prostorové orientace a samostatného pohybu. Tento kurz lze absolvovat v rámci celé České republiky, a to v jednotlivých krajských střediscích Tyfloservisu, o.p.s.  Kurz pak probíhá v místech, kde si klient přeje se pohybovat, jaké trasy se chce naučit. Instruktor trasu naplánuje tak, aby pro frekventanta byla bezpečná a aby obsahovala potřebné vodící linie, orientační body a znaky, podle kterých se člověk bez zrakové kontroly orientuje. Jedná se o linie, které jsou dobře hmatné holí, ale i o znaky a body, které lze zaznamenat např. sluchem či čichem.

Bílá hůl má mj. funkci orientační, pomáhá tak právě v orientaci, mobilitě a samostatnému pohybu. Úspěšnost zvládnutí prostorové orientace a samostatného pohybu v praxi významně ovlivňuje psychický rozvoj zrakově znevýhodněného člověka. Absence znalosti prostorové orientace pak může být problémem v oblasti sociálních kontaktů, sebereflexe a samostatnosti.

Při pohybu osob se zrakovým postižením hovoříme tedy o pojmech jako je orientace, pohyb a mobilita. Orientací rozumíme znalost toho, kde se člověk nachází, kam jde a jak se do cíle dostane. Osoby se zrakovým postižením využívají ke své orientaci jiné možnosti nežli zrak, a to ostatní své smysly či např. paměť, aby určili vztah objektů v daném prostředí. Pohyb je pak schopnost hybnosti v prostoru, a to bezpečně a účinně. Díky mobilitě se pak můžeme přesouvat z místa na místo.

Zrakově postižení se orientují pomocí vodících linií, což jsou prvky, které usnadňují pohyb lidem s tímto postižením. Linie jsou přirozené, tj. stěnou budovy či oplocením. Umělá vodící linie pak nahrazuje tu přirozenou, je např. tvořena reliéfní dlažbou.

Někteří mají ve svém repertoáru hned několik tras, není to však množství v desítkách, ale spíše jednotky. Jiní si vystačí se dvěma či třemi trasami. Potřeba počtu tras a i frekvence samostatné chůze je u každého velice individuální.

Pokud je jedinec již orientovaný v samostatném pohybu, pak si může pořídit jako průvodce vodicího psa. Pes však nenahradí bílou hůl, pouze ji doplňuje. Každý, kdo se pohybuje samostatně, tak zodpovídá sám za sebe, za svůj pohyb a za to, že zná a orientuje se na naučené trase. Chůze s vodicím psem se výrazně zrychlí, pes je výhodou v tom, že obejde terénní nerovnosti, různé výkopy, tedy situace, které by člověk jinak musel obsáhnout holí. Avšak jak je chůze zrychlená, tak časem může dojít k tomu, že chodec v rámci prostorové orientace zlehka zleniví. A tak bych doporučila si trasy občas procházet pouze s holí, aby člověk stále bystřil své smysly, ale i dovednosti stran orientace v terénu.

Existuje tzv. průvodcovská a předčitatelská služba. V Plzni tuto službu poskytuje např. TyfloCentrum Plzeň. Tato služba je placená a zajišťuje doprovod zrakově postiženým na různá místa. Ať se jedná o doprovázení na různé volnočasové aktivity, do zaměstnání, do vzdělávacích institucí či k lékaři. Pokud se člověk necítí komfortně v samostatném pohybu, nechce kurz absolvovat, nechce se samostatně vydávat do exteriéru, pak má možnost právě využít služeb průvodcovství.

Existují také dobrovolnické organizace, které mají dobrovolníky, kteří po domluvě dovedou klienta tam, kam si přeje, často i zdarma. V rámci republiky tuto službu poskytují různá centra či organizace, je tedy třeba pátrat v rámci svého bydliště, kam by bylo možné se obrátit. Většinou tuto informaci najdete na webových stránkách měst a obcí v úseku sociálních služeb a jejich poskytovatelů.

Pohybujeme-li se v doprovodu jiné osoby, tak k těmto účelům pak využijeme signalizační hůl, která dává najevo okolí, že máme nějaký problém se zrakem. Okolí pak bude brát více ohledu na nás, čímž ochráníme sebe i ostatní. Signalizační hůl se též využívá při chůzi s vodicím psem.

Co se týče doprovázení zrakově postižené osoby pak ti, kteří tuto činnost vykonávají, by měli být řádně proškoleni. Měli by znát pravidla průvodcovství tak, aby doprovázeli nevidomého bezpečně a efektivně. Tito průvodci zpravidla velmi dobře vědí, jak navigovat nevidomého např. v MHD, jak upozornit na schody, terénní překážky, jak vstoupit do dveří či jak osobu usadit na volné místo.

Pro účel samostatného pohybu byly vyvinuty i speciální aplikace, které jsou právě určeny zrakově postiženým. Jedná se o zdarma stažitelnou aplikaci Lazarillo či placenou aplikaci BlindSquare. I běžné navigační aplikace Google Maps či Apple Maps mohou být nápomocné při pohybu nevidomých a slabozrakých. Proto tedy v terénu můžete potkat člověka s bílou holí, kterému mluví mobilní telefon či chytré hodinky, na nichž kontroluje průběh trasy.

Někteří zrakově postižení si trasu plánují zcela sami. Využijí např. Google Street View, nastudují, kudy mají jít, obhlédnou budovy, chodníky a celkový vzhled místa, kam se chtějí dostat. Posléze postupují dle informací z map a zobrazení. Tento způsob orientace aplikují ti, jejichž zraková ostrost toto umožňuje.

Ti, co jsou zdatnými chodci, tak se mohou pohybovat podle popisu, který jim někdo poskytl. To znamená, že se takoví lidé vydávají do terénu, kde dříve nebyli. Trasa tedy není naučená a ani ji nikdy neprošli. Trasu může sepsat např. Navigační centrum SONS ČR, které tuto službu zrakově postiženým poskytuje. Centrum sepíše jakýsi itinerář, podle kterého nevidomí na trase postupují.

Jedná se o vydání se na místo tam, kde daný člověk nikdy nebyl, nedostal k němu popis, ani si na navigaci nikoho nezavolal. Prostě dojede na místo, kde se na další postup vyptává kolemjdoucích či využívá moderní technologie. To znamená, že je takový jedinec odkázán na komunikaci mezi cizím člověkem a sebou, popř. na svoji technickou gramotnost. Takový člověk také musí věřit tomu, že z náhodných kolemjdoucích dostane relevantní popis místa či trasy, kam se chce dostat.

Tento způsob samostatného pohybu je takovým adrenalinovým sportem. Já sama jsem ho nikdy neprovozovala, leč výmluvná jsem poměrně dost a když jsem náhodou na svých trasách ztratila orientaci, tak jsem se rozhodně nerozpakovala zeptat se kolemjdoucích na směr, schody či lavičku. Ale jsou tací zrakově postižení, kteří se toho nebojí a zkrátka vyrazí tam, kde to neznají a poradí si po cestě sami s pomocí druhých či navigačních a orientačních technologií.

Každý zrakově postižený je jiný, každý využívá jiné metody a techniky. Já nejvíce preferuji samostatnou chůzi s vodicím psem. Vždy pro mě byla nejpohodlnější a nejbezpečnější. Samozřejmě existují kombinace výše zmíněných bodů. Někdy je třeba jít pouze s holí, protože tam, kam jdeme, psa mít nemůžeme nebo nechceme. Proto záleží na možnostech a preferencích konkrétního jedince, které způsoby ve svém životě bude využívat.