Pohyb a popis: Vysvětlení ze života se zrakovým postižením

Již jsem popisovala v jednom z mých článků, jak je pro člověka s bílou holí náročné se pohybovat v exteriéru, když venku napadne sníh. I tak se mi zdá, že je třeba tento problém ještě více objasnit a rozebrat. V komentářích jsem se dočetla, že sníh je v pořádku, ale horší je, když sníh zamrzne. Musím souhlasit s tím, že nebezpečí v podobě námrazy není radno podcenit. Ale právě i samotný sníh je velkou komplikací pro chůzi s bílou holí.

Jedná se o to, že v krajině zmizí veškeré vodicí linie a orientační body. Ztratí se veškeré přirozené linie, ale i ty uměle vytvořené, které mají právě usnadnit samostatný pohyb zrakově postiženého. Nelze tedy pod sněhem identifikovat povrch holí, není znát, zda máme rozhraní tráva a chodník, není možné najít reliéfní dlažbu a vůbec se nedá poznat, kde končí chodník a začíná silnice. A tak vzniká nebezpečí toho, že člověk vejde do vozovky. Většinou je prohrnutý sníh ve středu chodníku a u krajů jsou nahrnuté haldy sněhu shrabaného, což nelze považovat za vodící linii. Taktéž zapadnutí do takové hromady není úplně žádoucí.

Pokud je sníh čerstvý, pak v něm nelze efektivně holí klouzat po povrchu, nedají se aplikovat techniky hole. Když vezmeme odrážející se zvuk v krajině, podle kterého se zrakově postižení také často orientují, pak pod sněhovou pokrývkou zní vše jinak. Proto je pohyb ve sněhu tak náročný, až bych řekla nemožný, jedná-li se o čerstvě napadané větší množství sněhu.

Za takových dní mi byl velkou spásou vodicí pes, který se také sice drží vodících linií, je zvyklý označit schody, obrubníky či terénní nerovnosti, ale také je velmi samostatný a přemýšlivý tak, že vede člověka v místě, kde je prostor protažen úklidovým vozem, sám pes se také nechce brodit a utápět v hromadách sněhu. Pokud není k dispozici obrubník, pes dokáže odhadnout, kde skončil chodník tím, že silnice bývají více prosolené a lépe přístupné. Teď však zmiňuji podmínky ve větších městech, kde je doprava hustší a větší fluktuace aut a lidí, zde sníh mizí rychleji. Pro mě byl pohyb ve sněhu přijatelný v doprovodu vodicího psa, kdy jsem byla opravdu vděčná, že jej mám.

Ani námrazu nelze podceňovat, pokud člověk nevidí, tak ani nemůže zjistit, že se blíží k ledovce či že tam nějaké namrzlé místo je. Hrozí tak velmi rychle úraz. Při chůzi s vodicím psem lze podle rychlosti a pohybu psa vytušit, že i pes jde opatrněji, že reálně hrozí nebezpečí od ledového povrchu. Tady by pak mohlo být také nebezpečné to, že člověk nemá se psem volné ruce, v jedné drží psa a v druhé signalizační hůl, kdyby pak padal, nemá možnost ruce použít ke zmírnění pádu.

Jak sníh, tak led jsou nebezpečím, když začínají tát. Vidící člověk může zaznamenat hrozící nebezpečí tím, že má možnost se vyhnout místům, kde jsou stromy, převisy a další plochy, odkud by mohl spadnout sníh či zmrzlá krusta. Protože má nevidomý člověk trasy naučené dle daného itineráře, a vlastně jinou možnost nezná, pak si nemůže vybrat, že přejde na druhou stranu cesty, kde jeho pohyb bude bezpečnější.

Pokud zde připomenu i ty, kteří pracují ještě zrakem při své orientaci pak i pro ně v jednobarevné bílé krajině není pohyb komfortní. Vše splyne do jednotvárného terénu a nelze se zrakem podle ničeho zorientovat. Zrovna tak může být zář sněhu oslňující zvlášť, když se přidá oslnění od slunce. Pak je třeba tuto situaci řešit pomocí brýlí, které s oslněním pomohou, ale i ty nemusí být komfortní pro slabozrakého zvlášť, když je zvyklý využít své zrakové schopnosti naplno, což přes zabarvené brýle není vždy možné.

Jak může dále počasí ovlivňovat pohyb zrakově postižených naleznete v článku: Počasí a zrakově postižení.

Nejednou jsem se zmiňovala v mých textech, že je při komunikaci s někým, kdo nevidí, žádoucí rozhovor prokládat popisy okolí. Ať se jedná o venkovní či vnitřní uspořádání prostoru, o popis staveb, o čtení názvu obchodů, popis vánočního stromu, důležitější je však zdůraznit ten fakt, že na náměstí ten strom vůbec stojí. Umožňuje-li to čas a prostor, který s nevidomým máte, pak může být popis více detailní, pokud vedete zrakově postiženého, hlídáte podmínky pro sebe a něj, pak bude stačit popis stručnější a posléze se k podrobnostem můžete vrátit, bude-li chuť ještě diskutovat.

Píšu to tady v souvislosti s tím, že popis s pohybem souvisí. Nevidomý zpravidla ví, co se nachází tam, kde se vyskytuje, ale ani to není zcela stoprocentní. Ví to, co se týká jeho trasy. Může zjistit, že zmizela pekárna na jeho trase, neboť necítí z ní vůni, která mu pomáhala se orientovat, může zjistit, že chybí či přibyla nějaká z budov, využívá-li např. její stěnu jako vodící linii. Ale to, co se netýká bezprostředně jeho trasy, neví.

Ti, co ztratili zrak až v pozdějším věku, tak si zpravidla pamatují, jak věci vypadají.  To, že mizí provozovny či stavby, ruší se nebo vznikají nové, však již také potřebují sdělit a popsat. Já mám sice malý zbytek zraku na jednom oku, tak jsem něco byla ve svém životě schopna zrakem zkonzumovat, ale je hodně toho, co dodnes nevím, jak vypadá, protože mi to nikdo neřekl a mě nenapadlo se ptát. Protože na detaily a vzdálené věci jsem nikdy neviděla.

V nedávné době se mi totiž stalo opakovaně, že jsem se zeptala na nějakou jednotlivost, tj. vzhled, tvar předmětu, a bylo mi odpovězeno tónem, že to je přece úplně jasné, proč to zmiňuji. Bylo to něco ve smyslu, že tráva je zelená a sníh je bílý, což je pro většinu západní populace jasné. Není to tedy třeba zdůrazňovat, a ještě se na to ptát, zda to tak je. Jenže, pro někoho, kdo nevidí, tak to tak zřejmé není.

80 % informací přijímáme zrakem, ale když zrak chybí, pak tyto informace musíme přijmout jinak, což v takovém velkém množství není možné. Ostatními smysly můžeme sice získat nějaké údaje, ale to, jak vypadá Chrám sv. Víta či Eiffelova věž nám hmat ani čich neřeknou. Samozřejmě model Eiffelovky není těžké sehnat pro představu nevidomého. Uvedla jsem spíše příklady toho, že člověk, který má zrakové omezení, má i omezení v získaných informacích v podobě jejich deficitu.

Ono by bylo jednoduché napsat, ať popisujete vše do podrobností nevidomému, jenže to není úplně účinně proveditelné a ani praktické. Všímám si u vidících, že je ani nenapadne popisovat tak zřejmou věc, že dýně je oranžová či banán žlutý, jelikož je to pro ně něco, v čem žijí každý den, vnímají to automaticky a nedokáží si představit, že jiní to mají zcela odlišně.

U mých rodinných příslušníků se ptám, zda věděli, že v daném místě vznikla nová pekárna, že paní od vedle má jiného psa. Je mi odpovězeno, že vědí, že se tak stalo již dříve… Na dotaz, proč mi to neřekli, jak se to mám dozvědět, když nevidím, mi odpoví, že je to nenapadlo, a to se mnou žijí desítky let. Pro zvídavé, občas se člověk dozví informace z jiných zdrojů (přijde kamarádka, diskuze na sociálních sítích aj.), pak až zjišťuji, proč jsem se nedozvěděla novinky přímo od rodiny, která je se mnou v kontaktu stále.

Nemám tedy zaručenou radu, jak tyto situace řešit, protože to velmi často není tak, že by vidící popisovat nechtěl, ale prostě neví, že něco tak obecného a triviálního je třeba zmínit.  A jelikož jsem dané věci nikdy neviděla, tak nevím, že existují, proč bych se tedy na ně měla ptát? Možná je to trochu začarovaný kruh. Je zřejmé, že nevidomí mají zkrátka omezený soubor informací, s čímž by mohla pomoci aktuálně na vzestupu umělá inteligence, která poměrně dobře popisuje obrázky či fotografie. I 3D tiskárny jsou velkým pomocníkem při výrobě rozmanitých modelů pro hmatové seznámení se pro potřeby zrakově postižených.

Ale ani vidící živí průvodci nemusí zůstat pozadu a mohou přirozeně popisovat okolí a předměty v něm. A možná klást doplňující otázky, aby se dostalo k nevidomému co nejvíce poznatků ze světa vizuálního, leč mohou na první pohled působit triviálně a vágně.