Pozitivní pohled na svět i přes zrakový hendikep

Jsem zvyklá žít se zrakovým postižením od svého narození, takže nevím, jak vlastně vypadá svět „ve skutečnosti“. Zbytky zraku jsem měla stabilizované tak do svých deseti let. Pak jsem pomalu, plíživě, zjišťovala, že některé věci již nevidím či je vidím hůře. V tom věku si člověk ale důsledky zcela neuvědomuje, spíše tedy vůbec. Většinou jsem to přisuzovala špatnému světlu nebo tomu, že další den to může být jinak a že se mi to třeba jen zdá. Avšak neustále zvyšující se dioptrie naznačovaly, že se zrak vlivem glaukomu opravdu horší. Ve 14 letech jsem definitivně přišla o zbytek zraku na pravém oku s tím, že současná medicína již se spadlou sítnicí nemůže nic dělat, psal se rok 1995.

Od této doby jsem se musela učit, jaké je to žít se zbytkem zraku pouze na jednom oku. Musela jsem si zvyknout na to, že nad tím, co je na pravé straně mého těla nemám kontrolu, že lidi zprava nezaznamenám, že futra kvůli mně neuhnou, že je prostě třeba si na pravé straně nechávat místo. Ze začátku bylo opravdu těžké si zvyknout na to, že na pravé oko už nikdy neuvidím nic – ani světlo. Samozřejmě jsem měla obavy, že to, co se stalo na oku pravém, postihne i oko levé. O to větší radost a pozitivní náladu jsem měla po odchodu z oční ordinace, kdy bylo řečeno, že je stav stabilizovaný, dioptrie se nezvyšovaly.

Po tom, co jsem byla účastníkem autonehody, kdy jsem měla velmi silný otřes mozku, posléze s jeho otokem, moje oko otřes nevydrželo a stalo se přesně to, co se stalo na oku pravému – spadla sítnice. V roce 2001 se již sítnice operovaly, a tak byla vrácena na své místo s tím, že před operací nebylo jasné, zda se povede kvůli zatížení oka od narození. Vliv měla i prodělaná autonehoda a celková křehkost oka po operacích v dětství.

Měla jsem neuvěřitelný strach, že až se po operaci probudím a na druhý den mi sundají obvazy, již nic nikdy neuvidím. Operace se povedla, já viděla, subjektivně dokonce lépe než před ní. To však nebyla pravda, od té doby jsem přestala nosit brýle. Nikoli proto, že bych viděla tak dobře, ale proto, že již nebylo možné zbytek zraku brýlemi kompenzovat.

Najednou bylo vše nové – neviděla jsem na čtení, psaní, na cestu, na televizi, na mobil… Ale viděla jsem alespoň něco. Jenže v tu chvíli jsem to neocenila, stále jsem se upínala na to, co bylo před autonehodou a operací. Jenže tento stav už se nikdy nevrátí, je třeba přijmout to, co je aktuálně a s tím umět pracovat.

Za několik týdnů po první operaci po autonehodě jsem jich absolvovala ještě několik. Jednu chvíli jsem je držela v hlavě a věděla, kdy proběhly, časem jsem je přestala počítat. Nevím, kolik jich mezi roky 2001 – 2007 bylo.

Po každé operaci se sice odstranil problém, který nastal, ale častým operováním se zbytek zraku horšil. Vždy jsem si musela zvyknout na nové podmínky, naučit se nové metody a postupy, jak věci s ubývajícím zrakem dělat. Ale stále jsem se radovala, že ještě můžu něco vidět. Protože s každou přibývající operací bylo pravděpodobné, že je operace poslední a definitivní.

Musela jsem se s tím učit pracovat, řešit své pocity a frustrace. Když se stav ustálil, tak jsem začala více vnímat to, že vidím alespoň to málo, co mám, že můj operatér nad mým zrakem nezlomil hůl, jelikož to bylo náročné i pro něj udržovat něco zdánlivě neudržitelného, zvlášť, když jeho kolegové mu říkali, ať už to nechá, že stejně oslepnu. Je to již 21 let po nehodě a stále mám svůj zbytek zraku, který je sice velmi křehký, ale mám ho.

A tak se raduji z toho, že můžu ještě vidět slunce, že vidím, že je tráva zelená, že vidím bílý sníh. Nemůžu sice číst, psát, lidi vidím jako velké fleky, ale přece jen něco z krás světa ještě vidět můžu. Vím, že tento stav se velmi rychle může změnit, a tak si nestěžuji, vím, že může být hůř.

Zbytek zraku může občas i vyloudit i úsměv na tváři, když tvrdím manželovi, co to je na zemi za psa, přičemž je to zmuchlaný papír. Pravda, občas dá manželovi zabrat, aby rozluštil, co myslím tím či oním. Jelikož papír a pes si moc podobní nejsou. Vrhám se po stínu, co se mihne s tím, že mi manžel podává mikinu, ať ji podržím…A on kolem zrovna prochází náhodný chodec, jehož vyhodnotím jako tu mikinu. Vznikají nám tedy občas i trapasy, které jsou v konečném důsledku vlastně i zdrojem zasmání.

Nicméně člověk je rád, že může něco zrakem ještě zachytit, i když fantazie a představivost fungují, tak to, co já vidím, se velmi často neshoduje s realitou. Vytvářím si často domněnky, co by to mohlo být, ale ono je to zcela něco jiného.

Myslím si, že s ubývajícím zrakem přibývá obrazotvornost, aby nahradila právě chybějící smysl. Přijde mi to však pozitivní, jelikož mám pocit, že pak vidím svět mnohem optimističtěji. Snažím se vážit si maličkostí a prožitků, které mi život nabízí.