Článek
Estetika očí
Když jsem poprosila AI, ať mi připraví obrázek nevidomého člověka se psem, umělá inteligence vytvořila člověka s holí a černými brýlemi. Zřejmě AI chtěla být originální, a tak dala černé brýle i na hlavu psa u slepcových nohou. Nejen tedy umělá inteligence, ale i intaktní veřejnost si představuje nevidomého s černými brýlemi na očích. Tento stereotyp je tak zažitý, že černé brýle na obličeji jsou zřejmě znakem slepoty. Dokonce jedna z mých blízkých kamarádek byla požádána, aby si sundala černé brýle, co nosí, neboť ji redaktor, s kterým pracovali na rozhovoru, sdělil, že ji nechce znázornit jako slepou.. Jedna věc je, že ona je opravdu nevidomá, druhá věc je, že nošení brýlí je estetickou záležitostí, ale i kdyby bylo módním rozmarem, nikdo nemá právo na to neustále opakovat prosbu, ať si brýle sundáte, ačkoli jste již několikrát řekli, že tak neučiníte. Na tomto místě je třeba připomenout, že oči, které jsou nevidomé, prošly častými operacemi či úrazem, mohou působit nepřirozeně, a pro někoho i neesteticky. Proto volí zrakově postižení nošení černých brýlí, aby zabránili tomu, aby si je stále někdo prohlížel a komentoval stav očí.
Jestli si myslíte, že takto bezohlední lidé nejsou, pak opak je pravdou. Já sama mám jedno oko spíše došeda tím, jak se kalí rohovka, a navíc po desítkách operací nemůže oko vypadat zdravě, a to druhé je spíše dozelena. Jelikož mám malý zbytek zraku, který se snažím maximálně využít, pak černé brýle nenosím, proto jsem již několikrát obdržela dotaz, proč mám každé oko jiné…Jeden dotazovatel mi dokonce psal na sociální sítě, zda moje fotografie je skutečná či je to figurína, že má tak divné oči. Ale ze zkušeností vidíme, že ať brýle nosíme či nenosíme, stále se najdou lidé, kteří potřebují vědět, proč je zrovna máme, a nebo proč je nemáme, když máme tak nepěkné oči… Někdy brýle mohou plnit funkci ochrannou před vnějšími vlivy, jindy plní svou funkci původní, a to ochranu před sluncem, ale jindy jsou pouze módním doplňkem, a to i u lidí, kteří mají zrakové postižení.
Nošení bílé hole
Téma bílé hole je stále aktuální mezi těmi, kteří mají těžké zrakové postižení. Ačkoli si intaktní veřejnost myslí, že ten, kdo nevidí, automaticky nosí bílou hůl. Je to tak přirozené, neboť slepci v minulosti byli vždy spojování s nějakým druhem hole, posléze černými brýlemi či vodicím psem.
Jak již víme z dřívějších článků na blogu, přijetí hole není automatické, a velmi často mu předchází měsíce i roky smíření a přijetí hendikepu. Je třeba, aby člověk vstřebal to, že označí-li se bílou holí, již nebude v davu za anonymní osobu, ale jistým způsobem bude přitahovat pozornost okolí. Ať jsou to zvědavé dotazy kolemjdoucích na to, jak daný člověk ke svému hendikepu přišel, zda nepotřebuje pomoc či konstatování lítosti. Je-li člověk povahy spíše introvertní, pak s touto přehnanou pozorností od neznámých lidí může mít problém. Proto se tedy může stát, že k tomu, aby člověk vyrazil do ulic samostatně za pomoci bílé hole, zkrátka nedojde.
Myslím si, že není v kompetenci nikoho z nás soudit a rozporovat jeho rozhodnutí, ať se nám zdá, že danému člověku jeho volba neprospěje. To, že my si myslíme, že je rozhodnutí pouze lenost a nedostatečné odhodlání daného člověka, že se tímto jednáním neposune na cestě k samostatnosti a soběstačnosti, je ale stále náš subjektivní názor nikoli objektivní tvrzení. Za mě je na místě nabídnout takové osobě možnosti řešení, které by mohla zkusit a absolvovat. Rozhodně takového člověka nenutit, nepřesvědčovat, ale ukázat mu cestu, inspirovat jej, čas ukáže, zda tento se vydá na cestu jinou či námi nabízenou.
Bílá hůl tedy slouží k prostorové orientaci těžce zrakově postiženého, ale také je to prostředek označení pro naše okolí, aby vědělo, že máme nějaký problém se zrakem. I tak má člověk občas potřebu se schoulit do sebe, splynout s davem, získat trochu anonymity, a tak svoji hůl složí a užívá si chvíle nenarušené pozorností okolí. Tento krok však s sebou může přinést úskalí, která v konečném důsledku mohou být nepříjemná.
Lidé se často dorozumívají gesty či neverbálně, a tak se mohou domnívat, že jsou v kontaktu s vidící osobou, a dle toho s vámi jednají. Člověk by předpokládal, že revizor v hromadné dopravě přijde a řekne, ať se legitimuji platným přepravním dokladem. Ale pán stál nade mnou a někde v prostoru mával odznakem dopravních podniků. Ano, řeknete si, že je to spíše jeho vizitka, že on měl jednat jinak, než začal zvyšovat hlas, když jsem na jeho mávání nereagovala. Stačilo by říci, paní, dopravní kontrola, doklady prosím. Jenže nikomu není příjemné, když se začne náhodná osoba na vás rozčilovat. Komfortní pro mě nebyl jeho výstup o mé ignoranci, ale ani to, že se posléze dlouze omlouval, když se nedorozumění vysvětlilo, jelikož celý vůz měl o zábavu postaráno…Já vcelku nemám extra negativní pocity stran této příhody, ale citlivější povaha by mohla být z celé situace konsternovaná.
Po několika takových kuriózních případech si raději nechávám hůl rozloženou skoro všude tam, kde ji nosím, abych se právě vyhnula dalšímu řešení situace, které způsobí to, že nevidím, ale okolí předpokládá, že moje oči jsou zdravé. Samozřejmě jsou místa, kde nedržím rozloženou hůl stále, bylo by to nepraktické a nepohodlné, jsou to různá divadelní představení, filmové projekce či koncerty.
Pracovní kompetence
Lidé se zrakovým postižením se snaží zařadit do pracovního procesu v takové míře, jak jim to zdravotní stav umožňuje. Někteří stran svého postižení zaměstnání vykonávat nemohou, ale jiní by rádi pracovali, ale uplatnění na volném trhu práce nenacházejí. Nicméně zrakově postižení jsou často maséry, lektory jazyků pracují v sociálních službách, věnují se informačním technologiím, jsou pedagogy či hudebníky. V oborech, kde pracují, působí proto, že získali kompetentní vzdělání, zkušenosti a praxi. Velmi často museli pracovat a studovat s velkým nasazením, aby dospěli do stádia, kde se nyní nachází. Jak již bylo zmíněno, tak i nalezení vhodného zaměstnání není jednoduché. Zrakově hendikepovaný člověk je stejně kvalifikovaný jako jeho kolega z kolektivu, pracují-li na totožné pozici.
Ten, který má problémy se zrakem, využívá na pracovišti pomůcky, které mu pomohou kompenzovat jeho zrakovou vadu, ať jsou to pomůcky stran výpočetní techniky, úpravy interiéru či další praktické vychytávky využitelné bez zrakové kontroly. I tak se stane, že klient, který zjistil, ale až po absolvování intervence, masáže či jiného úkonu, že jej obsloužil člověk se zrakovým hendikepem, že se obrátil na danou službu s tím, proč mu nikdo neřekl, že jej měl na starost hendikepovaný pracovník. Na dotaz, proč je to pro něj tak důležité, častokrát neví, jak by měl odpovědět. Pravděpodobně převládá názor, že ten, který nevidí, nemůže službu poskytnout tak kvalitně jako vidící. Výkon konkrétního zaměstnání, kde nevidomý působí, není však odvislý od jeho zrakové vady, ale stejně jako u všech zaměstnanců od toho, jak ke plnění svých povinností přistupuje.
Jednou pohotová duše na takový dotaz odpověděla tak, že zdravotní stav zaměstnanců není relevantní, že on jako klient nemá na takové informace právo, že je to čistě soukromá záležitost jednotlivce. Určitě není přece povinností nikoho se cizímu člověku svěřovat s diagnózami, které má. Nevšimla jsem si, že by mi prodavačka v obchodně sdělovala, že má např. diabetes či vysoký krevní tlak. Oční vada člověka je stejně tak daná diagnózou jako každé jiné zdravotní znevýhodnění.
Přinesla jsem opět pár postřehu ze života se zrakovým postižením, které mohou být k dispozici pro další diskuzi či pro zamyšlení pro ty, kteří mají vidění zcela v pořádku. Ale také možná řádky útěchy pro ty, kteří něco podobného ve svém životě zažili, jako připomínka toho, že v tom nejsou sami a že s podobnými situacemi v životě s postižením se do jisté míry setkal každý z nás.
