Příklady dobré praxe: Život se zrakovým postižením

Již skoro čtyři roky píšu o tom, jaký je můj život s praktickou slepotou. Zmiňuji, že uvedené příklady z mého bytí jsou mými zkušenostmi, mými prožitky, mým postojem a mým vhledem do situace. Píšu však i obecné rady, návody a doporučení, jak by se lidé měli chovat k někomu, kdo má problém se zrakem. Jsou to však doporučení nikoli nařízení, jsou to obecně platná pravidla, které jsem si já sama nevymyslela, ale jsou respektování lety praxe nejen ze stran samotných lidí se zrakovým znevýhodněním, ale i těmi, kteří dlouhá léta s těmito lidmi pracují, edukují je a pomáhají jim na jejich cestě k samostatnosti a soběstačnosti v případě, že náhle přijdou o zrak.

I tak se objevují zlí jazykové, kteří tvrdí, že takových rad a návodů je již přespříliš, že není třeba neustále upozorňovat intaktní okolí na to, jak mají při kontaktu s nevidomým postupovat, že je taková doporučení spíše odradí, nežli by pomohly. Proto zde uvedu pár příkladů, kde právě osvětové texty pomohly zlepšit komunikaci a pochopení na obou stranách, tj. nevidomého a vidícího při jejich vzájemném kontaktování.

V listopadu roku 2023 jsem byla hostem v Českém rozhlase Plzeň. Když jsem čekala s manželem na příchod moderátora, tak jsem byla zvědavá, kdo přijde, jaký bude mít hlas, jak na mě bude působit… Tyto představy mám vždy před setkáním s neznámým člověkem. Otevřely se dveře, přišel muž, který mě hned oslovil jménem a pozdravil. Záhy připojil oznámení, že mi podává ruku. Stiskli jsme si pravice, vyměnili zdvořilosti a šli jsme natáčet rozhovor. To, že se pan moderátor představil, oslovil přímo mě, abych neměla pochybnost, že hovoří ke mně, podal mi ruku a o této skutečnosti mě informoval, toto vše mi opravdu upřímně zvedlo náladu a velmi mě potěšilo. Následná spolupráce tak probíhala ve velmi přátelském a uvolněném duchu. Během přestávky mezi vstupy mi pak pan Roman sdělil, že si načetl informace na mém blogu, které ho velmi obohatily, jelikož netušil, že by taková pravidla mohla existovat. Přirozeně, pokud se člověk neměl možnost setkat s někým, kdo má zrakové postižení, pak tyto informace neví, a ani neměl kdy potřebu je hledat. Ale o to víc příjemné bylo, že si pan moderátor udělal čas si návody pročíst, pak je aplikoval při našem setkání s tím, že je za možnost vzdělání se velmi rád, že když v budoucnu potká dalšího nevidomého, že již bude připraven. Ve finále jeho slova potěšila mě, ale i on byl rád, že jsem ráda.

V jednom z mých textů jsem zmiňovala zkušenost z tím, že pravděpodobně mají lidé obavu oslovit zrakově postiženého, když s ním nemohou mít oční kontakt. Rozebírala jsem možnosti, i v diskuzích, proč tomu tak je. Zrakově postižený vždy ocení, když za ním přijdete a připomenete se mu, jelikož on vás prostě vidět nemůže, i když stojíte u něho. Na základě tohoto mého textu mi napsala bývalá spolužačka z vysoké školy, že jí mluvím s duše, že se v textu našla, že i ona by se mě bála oslovit, když by mě potkala. Nevěděla by jak a měla by obavy z toho, že ji nepoznám, když jsme se viděly tak naposledy před patnácti lety. Ubezpečila jsem ji, že budu moc ráda, když za mnou přijde, představí se a může doplnit, že jsme spolu chodily na angličtinu na doktorském studiu, a já už budu vědět. Známá byla ráda, že nemusí mít ostych z kontaktu se mnou a já byla vděčná, že mi to napsala a odhalila své pocity.

V jednom z mých dalších textů se našel opět jiný můj sledovatel, který shodou okolností dělá průvodce zrakově postiženým v rámci sociální služby. Ten si posteskl nad tím, že neustále okolí oslovuje na úřadě, u lékaře, v dalších institucích jeho jako doprovod nikoli toho člověka, který si jde vyřizovat své záležitosti. Psal, že průvodcuje zrakově postižené již dva roky a že tento nešvar je velmi častý a nepříjemný pro všechny zúčastněné. Velmi tedy kvitoval obsah článku, kde rozebírám právě to, že je třeba hovořit vždy přímo ke zrakově postiženému nikoli k doprovodu.

Další moje texty píší o problémech při orientaci v prostoru za všelijakého počasí, ať se jedná o déšť, sníh, vítr či příliš mnoho jasného světla či jeho úbytek. Tohle vše může výrazně znepříjemnit, omezit či zpomalit samostatný pohyb zrakově postižené osoby. Napsal mi jeden čtenář, že velice děkuje za zajímavé texty, jelikož by jej nikdy nenapadlo, že taková triviální věc jako počasí může být výraznou kontraindikací pro někoho, kdo ke svému pohybu nevyužívá zrak, ale orientační pomůcky v podobě bílé hole či vodicího psa.

A posledním příkladem, který zde zmíním, je přemisťování předmětů v domácnosti nevidomého vidícími příbuznými či přáteli. Dostala jsem zprávu od matky nevidomé dcery, která sice tušila, že by toto mohlo být problém, ale jelikož miluje pořádek, tak na toto pravidlo moc nedbá, a uklízí věci dcery tam, kam si myslí ona, že patří nikoli dcera sama. Vznikají pak třecí plochy, že dcera nemůže najít to, co si odložila na konkrétní místo, pak se musí matky ptát, kde to najde. Matka ji pak předmět musí podat či vysvětlit, kde jej přesně najde. Pokud by tedy předměty matka nechala přesně tam, kde je chce mít dcera, tak by se těmto situacím vyhnuly a jejich komunikace by nemusela být napjatá. Když pak pisatelka četla diskuzi dalších nevidomých, kteří uváděli také příklady nedobré praxe, zjistila, že by mohla udělat krok ze své komfortní zóny a nechávat věci přesně tam, kde je její dcera najde.

Veškerá komunikace, chování a jednání s někým, kdo má hendikep a někým, kdo jej nemá, by měla probíhat na základě vzájemné tolerance, úcty a pochopení, snad i empatie a sounáležitosti. Moje texty jsou informativní, osvětové, snad edukativní. Nemají nic přikazovat, ale pouze rozšiřovat obzory těm, kteří se k textům dostanou a bude je téma zrakového postižení zajímat, ať z profesního či osobního hlediska.