Příklady situací v životě se zrakovým postižením

Tento text rozhodně nechce upozorňovat na nedostatky intaktní veřejnosti, ale chce poukázat na to, jak by lépe mohla interakce mezi světy vidících a nevidomých probíhat.

Každý zrakově postižený jistě ocení přímou komunikaci. Určitě není žádoucí předvídat potřeby hendikepovaného, ale chceme-li pomoci, pak dotyčného kontaktujeme rovnou. Zeptáme se, co a jestli vůbec něco potřebuje. Dle jeho reakce pak společně interagujeme a pomůžeme či poradíme. Rozpaky a ostych nejsou na místě, lidé s hendikepem jsou stále lidé, a tak není třeba se bát rozhovoru s nimi. Zrakově postižený rozpaky pozná podle tónu hlasu, a tak ve finále nemusí být kontakt tak příjemný, jak by mohl, kdyby byl přirozený.

Mezi komunikační přešlapy patří také pokřikování na nevidomého z větší vzdálenosti nebo zdravení bez oslovení. Určitě nepokřikujeme: pozor, čekej a další jiné výkřiky do tmy. Nevidomý přece neví, že je to na něj. Netuší, že by se ho to mohlo týkat, když pokřik přichází odněkud z anonymního davu. Je třeba svá upozornění konkretizovat. A to buď osobním kontaktem a dotekem např. na předloktí nevidomého, nebo oslovením: paní s bílou holí, aby bylo jasné, koho se to týká, a nebylo pochyb, na koho je upozornění adresováno. Vzájemná komunikace si také vyžaduje respekt obou stran. Tudíž, když zrakově postižený řekne, že nepotřebuje pomoci ani nikam doprovodit, tak se jej nesnažíme nikam dostrkat, ani přesvědčovat, že mu opravdu chceme pomoci, zda si je jistý, že to nepotřebuje.

Na potkání nepokládáme nevidomému otázky osobního charakteru. Ať se to týká toho, kde, s kým a jak bydlí, zda má partnera či jak přišel ke svému hendikepu. Chápu, že je to pro intaktní okolí zajímavé a nové téma, ale otázky na tělo si nechte, až se s daným člověkem lépe seznámíte. Při komunikaci na ulici volme konverzační témata ohledně počasí, studia. A kdo ví, třeba koníčků či jiných aktivit, co může nevidomý dělat bez zrakové kontroly. I to může neznalého jedince parádně obohatit o nová zjištění.

Je třeba opět zdůraznit, že chceme-li pomoci s navigací nevidomého, pak jej netaháme za bílou hůl ani vodicího psa. Nevidomé matce neposouváme kočárek ani se nedotýkáme jejího dítěte. Jde-li nevidomý s holí, bude-li chtít někam dovést, pak se zavěsí do vaší paže, a tak společně půjdete. Hůl nestrkáme směrem, kam si myslíme, že by ji měl nevidomý směřovat. S holí manipuluje pouze její nositel. Zrovna tak nesaháme na postroj psa, psa nerozptylujeme, vše je v kompetenci zrakově postiženého. Hůl i vodicí pes jsou kompenzační pomůcky, které slouží při prostorové orientaci a samostatném pohybu. Nebereme tedy hůl z ruky, ani za ni a psa netaháme. Nestrkáme nevidomého člověka směrem, kam si myslíme, že by měl jít.

S prostorem souvisí i velká potřeba užívání místních příslovcí jako tam, tady, tudy a jiné. Nevidomému opravdu nepomůže, že ukážete směrem, kam si má sednout, jít nebo kde se nachází předmět, který hledá. Je třeba místo a směr upřesnit konkrétně, a to vlevo, vpravo, před tebou, vpravo od tvé ruky, za tvojí levou nohou… I zde by se klidně dalo navigovat podle hodinových ručiček jako při rozložení jídla na talíři. Lavička je na 12 hodinách. Další příklady: Otoč se doleva, lavička bude po tvé pravé ruce. Pojď směrem za mým hlasem. Jdeme nejprve vpravo, po deseti metrech odbočíme doleva. Vše je třeba, aby bylo konkrétní, aby na to nevidomý mohl reagovat.

Rozhodně je důležité mít na paměti, že zrakově postižení jsou individuální osobnosti, a tak dle toho řeší či neřeší svůj hendikep. Není to totiž tak, jak si intaktní veřejnost často myslí, a to, že celý náš život ovlivňuje to, že nevidíme. Kolikrát je to tak, že to, že nevidím, je to poslední, co v životě řeším. Já přece neznám jiný stav než nevidění, takto žiju celý svůj život, je to pro mě zcela normální stejně jako pro toho, kdo vidí. Je to status quo, tak proč bych jej řešila. K řešení jsou stejné životní situace, jako mají lidé bez postižení. I my máme další zdravotní problémy, ty se nám nevyhýbají, když nevidíme, máme rodiny, děti ve škole, rodiče, partnery a s nimi prožíváme a řešíme naše životy. Tudíž všechno naše prožívání není odvislé od slepoty, ale od situací, které život přináší.

Jak zaznělo, tak máme rodiny, děti, partnery, což bývá také velmi častým důvodem obdivu či rozpaků. Jak lze pečovat o dítě, jak vařit, jak se starat o domácnost? Všechny tyto úkony děláme i bez kontroly zraku, děláme je běžně, ale využíváme k tomu jiné postupy, metody, také různé kompenzační pomůcky. Co může zrakově postiženého limitovat v jeho činnostech, je nedostatek času, resp. jeho větší potřeba, neboť vykonávání všech činností bez zrakové kontroly si více času prostě nárokuje.

Toto téma souvisí jednak s tím, že stále lidé inklinují oslovit doprovod nevidomého a jednat s ním namísto samotné osoby postiženého, ale také s tím, že nevědí, jak mluvit s někým, s kým nemají oční kontakt. Je to přirozené, neboť vidící preferuje právě onen oční kontakt, který má s vidícím doprovodem, a tak je pro něj jednodušší navázat kontakt takto. Pro samotného nevidomého je však toto chování velmi nepříjemné a nevhodné. Doprovod pouze doprovází nikoli vyřizuje záležitosti dané osoby. Tedy: Jednáme vždy s tím, kdo si přišel vyřizovat své záležitosti, neřešíme je s dalšími osobami v místnosti. Také je nepříjemné, když si okolí myslí, že když bude šeptat, že jeho rozhovor třeba neuslyšíme. My nevidíme, ale slyšíme často velmi dobře. A tak probírat chudáka nevidomého v tramvaji, když sedí kousek od vás, není přípustné ani vhodné.

Když chceme upozornit na nebezpečí, tak většinou použijeme slovo pozor, bacha či něco na podobný způsob. Ten, koho se to týká, tak zpozorní, a zaregistruje blížící se nebezpečí. U někoho, kdo nevidí, to však způsobí akorát paniku, protože nebude vědět, co má dělat. Zrakově postižený neví, zda někam spadne, zda ho něco ohrožuje, zda se na něj řítí nebezpečí, ale také neví, zda má stát, uhnout, utíkat či cokoli z dalších mnoha možností. Takže takové nevinné pozor může způsobit v konečném efektu více škody nežli užitku.

Za sebe můžu říci, že je lepší se zvolání pozor vyhnout a doporučuji raději rovnou upozornit na to, co se děje. Např. pojď ke mně blíže, jede kolo. Zastav se, před tebou je díra, jdi kousek doleva, louže. Stručně a jasně popsat, co je za problém, je praktičtější, než zrakově postiženého děsit zvoláním POZOR, a pak jej již dále o nic nedoplnit. Navíc, i když zavoláte POZOR a pak jej začnete dále rozvádět, pak ztratíte vteřiny, které lze využít na řešení nastalé situace.

Lidé často neví, jak k postižení přistupovat. Je to pochopitelné, když s tímto nemají žádnou zkušenost. A tak raději čekají, že pomoc nabídne někdo jiný. Mají obavy z neúspěchu, ale i z toho, že něco udělají špatně. Zkusme tedy předem neanalyzovat co by kdyby a ke každému přistupujme jako k člověku. Každý jsme jiný a i ten, co má hendikep, je stejný člověk jako vy. Vše další se dá vykomunikovat mezi těma dvěma, ale když interakce neproběhne, tak nezjistíte, že ve finále kontakt s nevidomým není žádná věda ani umění, ale prostě přirozený lidský proces.