Přístup ke studentům se zrakovým postižením

Pokud budete oslovovat studenta/člověka se ZP, po pozdravu se představte, student Vás totiž po hlase nepozná, nevídáte-li se denně. Je dobré Váš pozdrav ještě doplnit lehkým dotykem na jeho paži, aby věděl, že pozdrav patří jemu.

Při rozhovoru stůjte k dotyčnému čelem a mluvte přímo. Pokud budete mít se studentem se ZP konzultaci např. v kabinetu, upozorněte ho, pokud je v místnosti ještě někdo jiný. Je velmi nepříjemné, když ZP neví, zda je v místnosti ještě někdo a jen odhaduje jeho přítomnost. Nezapomínejte též studenta upozornit, pokud budete místnost opouštět, nemusí si toho všimnout, je pak velmi nepříjemné, když člověk hovoří sám se sebou v prázdné místnosti.

Pokud přijde na konzultaci student s doprovodem, obracejte se na studenta se ZP a jednejte s ním. Doprovod vede člověka se ZP v neznámém prostředí, nedělá za něj rozhodnutí, nejedná za něj.

Vyhněte se slovům „tady, tam, támhle“, případně je doplňte řádným popisem, kde se daná věc nachází (metr před Vámi, dva kroky vpravo). Naopak není třeba se vyhýbat v hovoru slovům „podívat se“, „vidět“, „nevidomý“. Nevidomí lidé, tato slova běžně používají, i když tím například vyjadřují, že si dotyčnou věc „osahali“.

Doveďte studenta se ZP k sedadlu a položte jeho ruku na opěradlo, můžete ještě popsat, z jaké strany k sedadlu přichází, student se poté usadí sám. Pokud potkáte člověka se ZP (bude-li označen bílou holí či vodicím psem), není na škodu jej oslovit s otázkou, zda nepotřebuje poradit, určit směr či někam doprovodit nebo něco ukázat. Orientace v rozsáhlých prostorách univerzit je pro ZP velmi náročná, zpravidla má ZP problém najít správné číslo dveří, WC atp.

Než se rozhodnete studentovi se ZP pomoci najít například správnou učebnu, je vhodné se otázat, zda je Vaše pomoc žádaná, zda Vaši pomoc student potřebuje.

Pokud pomoc uvítá, je dobré se domluvit na tom, z jaké strany chce být dotyčný doprovázen, tzn. z jaké strany se Vás chce držet. Pokud mu nabídnete patřičnou paži, lehce se zavěsí a jde krok za Vámi. Z Vašeho pohybu může poté sledovat směr chůze a lépe reagovat na změny v terénu. Průvodce jde vždy jako první. Pokud jste Vy, jako průvodce značně nižší postavy, je možné, aby se Vás ZP držel za rameno. Rychlost chůze určuje pomalejší osoba z dvojice.

Dalším pravidlem je zastavování před překážkou, schodem. Pokud vstupujete na schody, jděte vždy kolmo. U překonávání schodů je důležité nezapomenout sdělit, zda jde o schody dolů či nahoru a pokud jde o netradiční schody popsat i to, např. točité schodiště. V případě točitého schodiště jde průvodce na užší straně schodnice. Při chůzi ze schodů je třeba nahlásit ZP první schod a poté upozornit na poslední. Průvodce sleduje bezprostřední okolí doprovázeného, podlahu, ale i například vysunutý nábytek, sloupy či předměty, které se nacházejí ve výši hlavy, těla doprovázeného a dotyčný by se o ně mohl zranit.

Může se také stát, že student se ZP nebude nijak označen, a přesto bude potřebovat pomoci s orientací. Takový student sice nemusí mít problémy s orientací ve známém prostředí, může pro něj však být nemožné číst nápisy. Tento student si o pomoc řekne sám. Nedivte se, že říká, že moc nevidí a přitom si Vás na chodbě bez větších problémů našel a prosí Vás o pomoc. Typy ZP jsou velmi různé. Pokud si například při doprovodu všimnete, že ZP má znečištěný oděv, upozorněte ho na to. Člověk se ZP nemá jinak možnost, jak to zjistit.

Při vstupu na studijní oddělení může nastat problém, jsou-li dveře do budovy opatřeny zařízením, na kterém se musí vymačkat kód tak, aby příslušné oddělení otevřelo dveře. Řešení tohoto problému je na domluvě s příslušným pracovištěm, jak zajistit pohodlný vstup do budovy.

Na samotném pracovišti studijního oddělení má zpravidla student se ZP problém s vyplňováním a čtením různých dokumentů. V ideálním případě pomůže pracovník potřebné dokumenty přečíst a náležitě vyplnit.

Jedná-li se o zápis do nového ročníku, je-li u toho třeba více administrativy, doporučuje se sjednat schůzku se studentem individuálně a na ní s ním vše potřebné vyplnit.

Stane-li se, že si student se ZP splete místnost či oddělení, je vhodné, aby mu dotyčný pracovník pomohl s orientací, ideálně jej doprovodil na pracoviště, které student hledá.

Je-li dokumentů, které je třeba prostudovat, více, pak jistě student se ZP ocení jejich elektronickou verzi. Je-li k dispozici pouze černotisk, je nutné poskytnout ZP čas, aby dokumenty mohl digitálně zpracovat a nastudovat.

Je třeba mít na paměti, že pokud jsou důležité informace zveřejněny na dveřích či nástěnkách, ke studentovi se ZP se nedostanou. Z tohoto důvodu mohou nastat různé komunikační šumy, které je třeba tolerovat. Nevhodné jsou poznámky typu „viselo to na dveřích“ a „máte to na nástěnce“. Proto je velmi důležité byť sebemenší informace umisťovat na webu příslušných pracovišť tak, aby se mohly včas dostat i k člověku se ZP.

Orientace po knihovně je pro člověka se ZP velmi náročná. Zpravidla si sám daný titul nenajde. Počítače v knihovnách obvykle nejsou vybaveny speciálními programy tak, aby si ZP mohl sám vyhledat, co potřebuje. Ten samý problém se týká elektronických zdrojů. Pokud jsou katalogy či elektronické zdroje přístupné pouze z počítačů na konkrétním pracovišti, bude student potřebovat pomoci, bude-li ke svému studiu v knihovně potřebovat právě tyto elektronické zdroje. V knihovně tedy student se ZP uvítá, když mu zaměstnanec na požádání pomůže nebo mu najde dané knižní tituly. Může pomoci také s tiskem, kopírováním, či nalezením určitých stránek v textu, které si chce ZP naskenovat či okopírovat. Vítaná je též pomoc při vyhledání příslušných článků na internetu, ke kterým se jinak ZP nedostane bez pomoci, nemá-li k dispozici speciální software.

Vyžaduje-li knihovna uložení věcí do skříňky, je třeba, aby s tímto ZP někdo pomohl, resp. aby to po něm nebylo vyžadováno, neboť i tak s sebou ponese do knihovny notebook, optické pomůcky, skener aj. Bez zavazadla Student se ZP do knihovny stejně nevstoupí. Bude-li knihovna vyžadovat při vstupu přiložení identifikační karty k čipu, opět musí pracovník studentovi se ZP pomoci a ukázat, kde se čtecí zařízení nachází.

Orientace ve stravovacím zařízení je pro studenta se ZP velmi náročná. Je zde příliš velká koncentrace osob, prostor je veliký a jednotvárný - stoly, židle - a jen málo záchytných bodů k lepší orientaci. Při vstupu do jídelny je třeba obstarat si tác, příbor a přistoupit do zóny ohraničené zábradlím, kde se jídla vydávají. Již nalezení příboru a potřebných propriet může činit ZP velký problém. Jídla, která jsou k dispozici v daný den, bývají vystavena za výkladem, což si ZP bez pomoci vidícího sám neprohlédne.

Obstarání příboru, výběr jídla a nalezení volného místa může být pro studenta se ZP velmi problematické. Návštěvu jídelny pro studenta s těžkým ZP doporučujeme s průvodcem, který člověka usadí na místo a pak jej obslouží. Přečte mu nabídku, přinese příbor, jídlo a následně odklidí použité nádobí.

Přijde-li ZP se psem či holí, už tak má znemožněno v jedné volné ruce nést jídlo, připravit JIS kartu či peníze a ještě si hledat cestu před sebou; v tomto případě by bylo vhodné, aby ZP znal cestu do jídelny a na určité místo v ní. Tam by našel příslušného zaměstnance, který bude obeznámen s tím, že se jedná o těžce zrakově postiženou osobu, a pomůže této osobě se všemi úkony (nabídka jídla a pití, příbor, místo k sezení), které jsou třeba k tomu, aby se student se ZP bez problému dostal ke své stravě.

Student se ZP přichází do učebny v doprovodu průvodce, sám s bílou holí, popř. není nikterak označen, či s vodicím psem. Tento student může být vybaven notebookem, diktafonem, skenerem, přenosnou TV lupou, či dalšími pomůckami (odkaz na článek Kompenzační pomůcky). Je proto vhodné ZP v učebně usadit tak, aby měl blízko ke zdroji energie, bude-li potřebovat zásuvku na dobíjení svých pomůcek. Je také lepší, když sedí ZP co nejblíže přednášejícímu, aby měl co nejlepší sluchovou kontrolu dané přednášky.

Má-li ZP vodicího psa, pes leží na vyhrazeném místě, které mu ZP určil, po celou dobu výuky. Vodicí pes je naučený doprovázet svého pána a zůstat odložený na místě, aniž by nikterak narušoval běh výuky.

1. VAN DYCK, H. Ne tak, ale tak: příručka správného kontaktu s nevidomými a slabozrakými. 2. vyd. Překlad Jarmila Malá. Praha: Tyfloservis SONS, 2000, 30 s. IRIS, sv. 2. ISBN 80-902-0256-X.

2. Když oči nevidí [VHS]. ŠAFER, K., K. CHVOJKA a J. SEIDLER. Česká republika, 2003. Vydáno s podporou Evropské Unie v rámci programu Access