Šikovnost vodicího psa

Velmi častým omylem je, že si lidé myslí, že pokyn k přechodu vozovky dává pes, jelikož pozná na semaforu, že je zelená. Není tomu tak, pes neví, že je čas přejít. Je třeba, aby povel na přecházení dal psovod. Když je někdo nevidomý či těžce zrakově postižený, orientuje se tím, že poslouchá akustické signály na semaforu. Pokud tam signál není, je třeba se optat kolemjdoucích, zda je bezpečné přejít. Vodicí pes opravdu nepozná hustotu provozu ani to, že je vozovka volná k přecházení.

Od jedné známé se ke mně donesl příběh, že v MHD v Českých Budějovicích se cestující domnívali, že hlášení zastávek ve vozech MHD je hlavně užitečné pro toho pejska, který teď již může poznat, kdy se má vystoupit. Pes hlášení pravděpodobně ignoruje, nepozná, že hlášená zastávka je ta, kterou chcete vystupovat. Je to opět zodpovědnost držitele vodicího psa.

Je ale pravda, že za určitých okolností pes opravdu ví, kdy se vystupuje. To však je odvislé od pravidelnosti a četnosti trasy, kterou s vodicím psem chodíte. Pokud jezdíte např. mimoměstskou trasu delší dobu, vystupujete stále na stejném místě, tak pes podle výhledu a jemu známých věcí dokáže odvodit, že už se bude vystupovat. Není to tak, že by si řekl, jasně, to je naše zastávka, jdeme ven. Ale přijde mu místo již tak známé a povědomé, že jej společně pravidelně navštěvujeme, že na něj upozorní.

V MHD se mi často stávalo, že se mně ptali, že pes ví, aniž bych mu něco řekla, že budeme vystupovat. Samozřejmě, že jsem se s Cilkou na konečné nedomluvila, ale stačí, že jsem si sedla jinak, upravila si kabelku či chytla do ruky pohotovostně vodítko. Pes už věděl, že se bude něco dít, že bude následovat pokyn k vyvedení. Je to mezi těma dvěma již taková souhra, že stačí gesto nebo malý pohyb, a pes ví, že nastane změna.

Co potvrdí asi každý držitel vodicího psa je, že je třeba se svým psem pravidelně pracovat. Občas si nezkušení myslí, že stačí dát povel psovi, že jdeme na náměstí a pak se dotyčný diví, že pes nenašel náměstí Republiky v Plzni. Proto je velmi důležité před pořízením si vodicího psa zjistit veškeré informace, aby posléze nedošlo k rozčarování majitele.

Psa lze naučit trasu tím, že mu ji pojmenujete, to znamená, že si před odchodem z domu řeknete, že jdeme na oční či do Tyfloservisu. Posléze jdete se psem trasu stále stejnou, pravidelně ji chodíte, po opakování stačí pak říci, že se jde na oční a pes již ví, jak trasa vypadá.

Jelikož, když přijde pes do vaší rodiny, neví, kam společně s vámi bude chodit, je třeba ho trasy naučit. Buď s tím, kdo psa vycvičil, posléze na nové trasy pomohou i instruktoři prostorové orientace z Tyfloservisu, ale taky sám psovod může trasu psa učit s tím, že ji předtím chodil s bílou holí, a tak ji dobře zná.

Takže dotazy typu, proč se vodicí pes učí trasy, že to už má umět z výcviku, jsou také častý omyl. Pes se může během svého života učit stále nové a nové trasy.

Učí se nejen trasy, ale i další dovednosti. Cilka byla dobrý „podavač“, takže když mi něco upadlo, automaticky to podávala. Kamarádka učí psa po vypití misky s vodou v terénu podat misku do ruky zpátky, aby si ji mohla uklidit. Často vodicí psi podávají vodítka, bílé hole či klíče. Někteří cvičitelé učí najít psa „okýnko“, tzn. máte-li chuť na něco dobrého, chcete si koupit něco v trafice či dát kávu, pak pes najde stánek či něco, co okýnko připomíná. Páníček může naučit psa najít pult, aby se mohli zařadit do fronty nebo se psi učí vyhledat bankomat.

Moje Cilka byla odborník na vyhledávání laviček, nejvíce se jí to líbilo, když jsme pospíchaly, tak mi neustále nabízela volnou lavičku k odpočinku. Výjimečná byla právě v učení tras, stačilo trasu projít dvakrát, ona už si ji pamatovala a nemusela jsem ji neustále povelovat, protože trefila. V tomto je to pak na trase veliká pomoc a zrychlení pohybu.

Pokud se se psem pravidelně pracuje, pes je trénovaný ve frekvenci, ale i v poslušnosti, je pak hodně motivovaný a pracuje přesně tak, jak se má. Často si lidé myslí, že pracovní pes je svým způsobem chudák. Já si tohle určitě nemyslím. Moje Cilka, když viděla, že beru do ruky postroj, vyskočila a již se sunula ke dveřím. Psi jsou se svými pány rádi, rádi chodí mezi lidi, je to pro ně dobrodružné a plné podnětů. Cilka byla vždy při práci taková jako důležitá, bylo znát, že pracuje a soustředí se. Také vždy trefila domů, když jsem se někde ztratila nebo špatně odbočila. Uměla nás posléze navést tam, kde to již znala a tím pádem jsem se tam uměla zorientovat i já.

Život s vodicím psem je tedy pravidelná práce, důslednost, ale samozřejmě i moře lásky a sounáležitosti s ním. Je třeba, aby na tom vztahu pes-člověk pracovali oba, ostatně jako u vztahu mezi lidmi. Vodicí pes se pak dokáže odměnit svojí nákloností, spolehlivostí a pracovitostí.