Strasti života se zrakovým postižením

Zaměstnávání OZP je stále palčivým problémem napříč hendikepy. Já sama jsem se setkala s tím, že se mnou byl ukončen pracovní poměr z důvodu toho, že mi práce trvá déle, než se očekávalo. Ačkoli tuto pozici přede mnou nikdo nevykonával… Zrakově postižení musí neustále dokazovat svoji způsobilost pro dané pracovní pozice, ačkoli jejich vzdělání a profesní zkušenosti je pro danou pozici kvalifikují. Stále se setkáváme s předsudky, velmi často dosti nesmyslnými a absurdními, odmítavými stanovisky a neochotou poslouchat argumenty o tom, že člověk se zrakovým postižením může být stejně tak kvalitním členem pracovního týmu, bude-li mi dána šance předvést své znalosti a dovednosti. Kolikrát člověk s postižením musí mít mnohem větší znalosti, zkušenosti, aby měl alespoň malou šanci uspět v soutěži s intaktními jedinci. Tento nerovný souboj je kolikrát velmi ponižující a vyčerpávající.

V souvislosti s těžkým zrakovým hendikepem si lidé často představí člověka pohybujícího se za pomoci bílé hole. Smíření se s bílou holí není však automatické, jak by se dalo předpokládat. Někomu trvá přijetí hole i dlouhé roky. A jsou i tací, kteří hůl nepřijmou vůbec. S holí člověk ztratí možnost anonymního ztracení se v davu. Dá jasně najevo okolí, že má zrakové postižení, dá všanc svoji zranitelnost. Okolí najednou vidí, že nevidí. Mohou tak vznikat různé klepy či nevyžádané otázky či komentáře. Tento tlak zvenčí může být na jedince tak nepředstavitelný, že bílou hůl do svého života prostě nepřijme. Určitě se můžeme takového jedince snažit pozitivně motivovat a inspirovat, ukazovat mu cesty k samostatnosti a soběstačnosti, které by se mu za pomoci hole a samostatného pohybu otevřely, ale nutit někoho do činnosti, kterou dělat nechce či nemůže, zkrátka nejde.

Obecně předsudky jsou velkým nešvarem mezi lidmi. Ti mají tendence stále hodnotit a řešit každého okolo. Snad každý zrakově postižený se setkal s nějakým typem předsudečného myšlení. Ať je to ve formě konstatování, že je přece jasné, že ten, kdo nevidí, se nemůže starat o dítě, že nemůže žít samostatně, že je třeba, aby se o něj někdo stále staral, že je jasné, že hendikepovanou ženu nebude chtít žádný „zdravý“ muž… Časté slýchání těchto omylů a nepravd je v konečném důsledku velmi vyčerpávající.

Každý z nás má určitě silné a slabé chvilky ve svém životě. A tak jistě nepřekvapí to, že i zrakově postižení zažívají chvíle obav, které jsou spojeny právě se ztrátou zraku. Pochyby o svých schopnostech a možnostech se odehrávají ve formě úvah, zda zvládnu právě býti dobrou matkou, zda se zvládnu dostat na dané místo určení, když jsem trasu již dlouho nešla, zda mě kolektiv bude brát rovnocenně, když nevidím… Obavy panují i v partnerském životě v podobě úvah, co řekne rodina partnera na to, že jsem postižená, jak mě budou brát přátelé mého vyvoleného… K těmto úvahám velmi často ale přispěje právě i okolí svými nevhodnými poznámkami. Nejednou si nevidomá žena vyslechla, že jí lékař nedoporučil počít dítě, když je slepá, vyhrožoval odebráním dítěte a podobné nepřijatelné komentáře.

V životě postihne trudomyslnost jistě každého, ale v souvislosti s hendikepem to může být zapříčiněno i reakcemi okolí na něco, o čem vlastně nemají vůbec žádnou představu ani zkušenost, avšak mají nutkavou potřebu se ke všemu vyjadřovat. Těm, které trápí reakce okolí, doporučuji nebrat si nejapné poznámky k srdci, neboť vypovídají pouze o tom, kdo je pronesl, nikoli o vás. A intaktní veřejnosti doporučím, pokud nechcete pomoci či potěšit slovem, pak mlčeti zlato.