Článek
Bylo to v dobách, kdy jsem jezdila na soustředění a závody ve výkonu vodicích psů. V té době byla předsedkyní Klubu držitelů vodicích psů paní Ilona, která byla vášnivá tandemová skokanka. Ta nabízela držitelům vodicích psů, resp. zrakově postiženým a jejich známým/kamarádům právě seskok padákem za zvýhodněnou cenu. Přiznám se, že jsem tenkrát velmi impulsivně hned přikývla, jelikož ona sama měla již několik, a to hodně přes deset, seskoků za sebou a hodně o tom básnila. Já si tento zážitek chtěla také splnit.
Začala jsem tedy verbovat kamarády, kteří by chtěli se mnou skočit s padákem. Myslela jsem si, že se jen pohrnou, ale opak byl pravdou. Ti, které jsem tipovala, že do toho půjdou, s hrůzou odmítli. A naopak, Honza, tehdy ještě nebyl můj manžel, do toho šel. O tom bych si spíše myslela, že bude více konzervativní, ale překvapil a nechal se na seskok nalákat. K němu se přidala i jeho sestra se svým manželem. Tenkrát jsme netušili, že jednou na to budeme vzpomínat jako na rodinný seskok.
Akce se uskutečnila 1. 5. 2009 na letišti v Dlouhé Lhotě u Příbrami. Účastnici byli rozděleni do skupin dle toho, kdo s kým přijel, kdo s kým kamarádil, kdo k sobě patřil. Každý z nás dostal přiděleného tandem pilota, který se představil, pověděl, kolik seskoků má za sebou, kolik let skáče a jaké další má zkušenosti. Odzkoušeli jsme si kombinézy, dostali jsme do ruky vše, co bylo třeba si osahat, seznámili se s prostředím. Piloti nám pověděli o letounu, ze kterého budeme skákat – byl to L-410.
Další část byla zaměřena na bezpečnost, řekli jsme si pravidla chování v letadle, ale posléze i při volném pádu a ve vzduchu po roztažení padáku. Jelikož to muselo být bez zrakové kontroly, tak jsme si tiskli ruce či jsme použili gesta na potvrzení, že je či není vše OK. Bylo třeba si umět dát najevo, když se bude něco dít, aby byl tandem pilot připraven případně nějak reagovat.
Atmosféra byla velmi uvolněná, přátelská, piloti již měli s lidmi se zrakovým postižením zkušenost, tak se chovali velmi profesionálně a uvolněně. Pro dámy mohu říci, že to byli mladí, vysocí a velmi pohlední muži, a ještě sympaťáci. Na seskok mě doprovázela moje rodina, moji rodiče, teta a strýc s tátovi strany. Měla jsem radost, že je u sebe mám. Manžela doprovázeli také rodiče, kterým šli do vzduchu vlastně obě jejich děti. Manžel od Honzovy sestry měl s sebou také své rodiče. I s nimi se pravidelně setkávám na rodinných oslavách, v roce 2009 jsem opravdu nemohla tušit, že tohle vše bude jednou vlastně moje příbuzenstvo. Manžela jsem znala již tři roky, ale v tom roce jsme byli jen opravdoví přátelé.
Letadla neustále vzlétala, vraceli se nadšení skokani chválící celý proces seskoku. Konečně na nás přišla řada, ale také nutná dávka nervozity, bylo to takové elektrizující vzrušení. Stoupali jsme s letadlem do výše 4 km, odkud jsme se měli vydat volným pádem dolů. Pár minut před seskokem ohlásil pilot letadla, že se blíží seskoková hladina. To byl signál pro nás, že je třeba se připoutat k tandem pilotovi. Pro představu jste postrojem přichycení na klíně tandem pilota, kdy nejste ve stejné výšce, ale zhruba máte svoji hlavu na jeho hrudi. Ještě stále v této chvíli jsme mohli říci, že nechceme skákat, že se vrátíme v letadle zpět dolů na zem. Protože se stane, není to ojedinělé, že v návalu emocí si to lidé najednou rozmyslí, nebo prostě tělo vypoví službu, a seskok nelze realizovat.
Ten pocit, kdy jsme skočili ven z letadla, si pamatuji dodnes. Myslela jsem si, že si ho užiju více, ale překvapila mě strašná zima a hrozná, řezavá bolest v hlavě a uších. Volný pád trval pár vteřin, nedokážu říct, jak dlouho, byla to taková rychlost a ztráta orientace, že si to přesně nevybavuji.
Když ale pilot otevřel padák a my začali zlehka klesat k zemi, tak to byla paráda. Byla to nádhera, svítilo slunce, bylo velmi příjemné jarní počasí. Člověk se cítil tak volně a nespoutaně. Stihli jsme si i vyměnit pár slov s pilotem, jelikož sestup dolů pár minut trval. Ale spíš mi nechával prostor si užít ten zážitek se svými pocity, než by trval na tom, abychom si povídali.
Když jsme se blížili k zemi, měli jsme naučený pohyb, který bylo třeba udělat, abych si nenarazila nohy, jelikož moje byly na zemi dříve než jeho. Manévr se povedl a já přistála do sedu, pilot stál. Odpojil postroj a byli jsme na pevné zemi. Až po chvíli jsem si uvědomila, že se třesu. Nebylo to zimou, ale návalem emocí a adrenalinu.
Pokud se ptáte, zda bych seskok doporučila, pak ano, byl to pro mě jeden z nejvíc emotivních zážitků. Bohužel se to ale podepsalo na mých uších. Hrozná bolest hlavy a uší přetrvávala několik dlouhých dní. Zbytek dne jsem nic moc neslyšela, hučelo mi v nich, ale hlavně to hodně bolelo, což mi celý dojem kazilo. Prostředí letiště bylo moc příjemné, byl i prostor na kafíčko a posezení, ale já si zbytek dne neužila, trávila jsem ho v posteli, abych zaspala následky v uších a hlavě. Od té doby mám problémy při přistávání letadla či stačí když jede lanovka dolů ze Sněžky, a moje uši to nesou velmi těžce. Kvůli tomuto zdravotnímu neduhu bych do toho již nešla, kdyby však moje uši byly v pořádku, pak bych o opáčku seskoku přemýšlela.
