Tři přijetí v životě se zrakovým postižením

Přijmout bílou hůl jako součást svého života na každodenní bázi je velmi složitý proces, který vyžaduje od sebe sama hlavně přijetí svého hendikepu a rozhodnutí ohledně zlepšení své samostatnosti a soběstačnosti. Je však třeba pochopit, že pokud člověk zjistí, že samostatný pohyb, jak byl na něj zvyklý, to znamená bez přítomnosti hole, není již možný, pak rozhodnout se nosit bílou hůl představuje zásadní milník v životě zrakově postiženého.

Já sama prožívala něco podobného. To, že jsem najednou neviděla tak, jak jsem byla zvyklá, jsem přisuzovala dočasnému stavu. Říkala jsem si, že další operace a delší doba rekonvalescence můj stav jistě zlepší. Ale jak se budu pohybovat sama mi dělalo velké starosti, i když jsem si sobě potvrzovala, že to těch pár týdnů či měsíců vydržím s doprovodem, a pak už zase budu chodit sama jako doposud. Sama - znamená sama tak, že nepřitahuji pozornost díky bílé holi či jinému označení, které by ukazovalo, že špatně vidím. Já přece hůl nepotřebuji, neboť nejsem slepá úplně. Ačkoli jsem se narodila s těžkým zrakovým postižením, i tak jsem se holi vyhýbala, resp. jsem nedostala informaci, že i já bych s ní mohla chodit. Ačkoli dnes již vím, že jsem ji měla mít odjakživa, a tak by býval byl můj pohyb snadnější a méně stresující. Jenže tyto poznatky získá člověk až zkušenostmi a prožitím různých situací, které mu napoví, jak by mohlo chození být snadné a pohodlné, kdyby člověk hůl nosil.

Pokud se tedy člověk potýká s myšlenkami, že jeho zrak není ještě tak zlý, aby vyžadoval označení bílou holí, pak tento proces přijetí může trvat opravdu dlouhou dobu. Často ani jedinec sám objektivně nevyhodnotí stav, že už hůl potřebuje. Však si říká, že žije v prostředí, kde to zná a že v neznámém prostoru půjde opatrně, a ještě to snad ukouká. Někteří jedinci raději zvolí variantu zůstat doma a čekat, že se zdravotní stav zlepší.

Celé přijetí nošení hole je proces, který se vyvíjí od popírání skutečného stavu našeho zraku, od zlehčování toho, že vůbec mám tak závažné zrakové postižení, že potřebuji bílou hůl. V tomto procesu je i stav vyčkávání, že se oči zlepší a vše bude jako dřív, také to, že hůl není potřeba, neboť ji nosí jen zcela slepí lidé. Objevuje se i názor, že hůl není potřeba, přece zase tak moc daná osoba někam nechodí, že doma je to přece jen nejpohodlnější a bezpečné. Panují obavy ze ztráty anonymity, z toho, že na nás bude každý koukat, každý o nás mluvit a všichni se dozvědí, že špatně vidím, což je takové stigma, které člověk nedokáže v tu chvíli akceptovat a zpracovat.

Většinou lidé na ulici ale neřeší tyto naše obavy a strasti, vidí člověka s holí a velmi často další jejich sled myšlenek nenásleduje. Každý si všímá sám sebe, ti více všímaví se snaží pomoci, ale nikdo nehovoří o tom, že ten či onen má bílou hůl… Jistě, situace na maloměstě může být zcela jiná, tam se pravděpodobně probírá vše nové a jiné, ale i tak do toho dalším lidem nic není. Protože to, že člověk zůstane doma, nikomu nepomůže, a jedinec škodí pouze sám sobě, jelikož on zůstane sedět doma, on bude stále analyzovat a hodnotit své možnosti, nikoli ti, kteří vesele chodí venku a z kterých máme strach, že o nás budou hovořit. Není to jednoduché, vždy je vše v nás a v naší hlavě. Ale určitě lze na sobě v tomto smyslu pracovat a zkoušet nové výzvy a možnosti, které se nám samostatným pohybem nabízejí a otevírají.

Přijetí hole velmi úzce souvisí s přijetím sama sebe, svého postižení. Není-li člověk zcela smířen se svým postižením a s tím, že ztrácí zrak či o něj přišel, pak hůře přijímá nabízené možnosti spojené se zrakovým postižením. Jelikož si stále říká, proč by se učil nové dovednosti, však jeho stav je dočasný a bylo by to pro něj zbytečné. Velmi často pak takový jedinec vyčkává a čeká, že se něco změní tak, jak si přeje, jak si to vysnil. Popírá skutečnost, že nevidí. Často se utěšuje tím, že ještě něco vidí a že toto vidění stačí na koukání a vše, co k životu potřebuje. Myslí si, že lékaři mu jeho oči ještě spraví. Přesvědčuje sám sebe, že nebude chodit mezi lidi, kteří špatně vidí, tak zle, dle svých slov, na tom ještě není…

Přicházejí různé důvody, proč to nejde a různé výmluvy, proč se daný jedinec nemůže učit např. Braillovo písmo, proč nechce umět sebeobslužné činnosti bez zrakové kontroly, proč nepotřebuje různé kompenzační pomůcky…  Ono je vždy jednodušší udržovat sám sebe v naději a milosrdné lži, že se to třeba za pár let zlepší, že to bude jako dříve, nežli se razantně rozhodnout a i přes náročnost začít dělat něco nového, leč třeba více náročného, než si člověk na začátku myslel. Málokdo si otevřeně řekne, že už nikdy neuvidí a je s tím hned v pohodě.

Nikdo nechce po člověku, který náhle ztratil zrak, aby svůj stav přijal ze dne na den a byl šťastný. Nikdo netvrdí, že je jednoduché se vyrovnat a přijmout náhlou ztrátu zraku. Je to velmi těžké, náročné, vyčerpávající, ale jde to. Určitě to vyžaduje hodně sil, odhodlání, sebezapření a motivaci. Chce si to celý proces odžít, proplakat, být na celý svět naštvaný, ale na konci této cesty lze říci, že momentálně nevidím a přijímám sám sebe takového, jaký jsem. A tak chci znát možnosti, které v tomto stavu mám a které mohu pro sebe využít, abych mohla žít stále dobrý a kvalitní život.

Neexistují žádné zkratky, jak tento proces zrychlit a usnadnit jej tomu, kdo jím právě prochází. Vždy je to pouze na daném člověku, jak sám se sebou bude pracovat, jak bude silný a odhodlaný. Všeobecný návod ani délka přijetí zkrátka neexistuje.

Ale ani není špatně to, že jeden se vyrovnal s těžkou životní situací poměrně rychle a druhému to trvalo déle. Není nikde psáno, jak dlouho má proces sžívání se s hendikepem trvat, nic není dobře ani špatně. Ať si každý z nás dopřeje času, kolik potřebuje, není třeba nic uspěchat.

Za sebe bych doporučila čerpat inspiraci a zkušenosti od ostatních, kteří si něčím podobným prošli. Tyto zkušenosti mohou být inspirující, možná si z nich člověk vezme něco pro sebe užitečného, ale možná také ne. Nicméně dva lidé nejsou nikdy stejní, a tak ať podobné příběhy slouží pozitivně nikoli tak, že by měly jednoho demotivovat, neboť není tak silný a houževnatý jako člověk z příběhu, který čtenář právě vstřebává. Zde opět platí, že se má člověk porovnávat pouze sám se sebou, nikoli s druhými.

Do procesu přijetí jsem zařadila i tuhle cestu, a to cestu od čtení textu očima, přes čtení textu za pomoci optické pomůcky až po nemožnost vůbec pracovat s textem zrakem. I toto přijetí je velmi náročné zvlášť, když je jedinec vizuální typ, který rád četl, pracoval s dokumenty, tužkami a papíry, a tak velmi těžce nese, že vše bude muset provádět bez zrakové kontroly za pomoci hlasového výstupu různých kompenzačních pomůcek.

I zde máme stavy, kdy se naplno snaží osoba využít ještě stávající zbytky zraku. Kdy luští písmena pomocí lupy, ať v textu či na monitoru počítače. Hledá zdroj světla, kam by se postavil, aby text lépe viděl. Stále kupuje nové lupy v domnění, že teď už to bude ta pravá. Zkouší více či méně světelných zdrojů, zda se stav čtení nezlepší. Tiskne větší a větší fonty písma v naději, že teď už to jistě přečte…

Všechny tyto pokusy jsou nakonec zbytečné a zabírají mnoho času, ale jsou ve finále potřebné k tomu, aby člověk zjistil, že zrak už natolik neslouží, aby byla práce efektivní a účelová, že nakonec tento pomalu a jistě vezme na milost hlasový výstup, se kterým se postupně naučí pracovat tak, aby byl ve své práci opět výkonný a funkční.

Je zřejmé, že změna si vždy vyžaduje čas a prostor na to, aby se na ni člověk adaptoval. Aby vstřebal změnu stavu, nové podmínky a získával nové zkušenosti s novou životní etapou. Vše takové si žádá jistou formu sebezapření a odříkání, aby jedinec přijal a naučil se žít s novými podmínkami. Každému tato přijetí budou trvat různě dlouho. Každý z nás tyto procesy pojme jinak a odlišně je zpracuje. Nikdo bude postupovat rychleji, někdo pomaleji, někomu se bude dařit více , jinému méně. Ale je důležité vždy začít a uvědomovat si, že chceme na sobě pracovat a zlepšit svoji situaci. Jak to bude trvat dlouho již není tak podstatné. Hlavně, že postupujeme vpřed. Vždy je třeba i neúspěchu, aby si člověk posléze více cenil úspěchu.