Víte, co nemáte činit v přítomnosti zrakově postiženého?

Velmi častým nešvarem intaktní veřejnosti, který je sice myšlen v dobré víře, je svévolné uchopení zrakově postiženého a vedení ho směrem neznámo kam. Není žádoucí jen tak někoho popadnout a např. ho vláčet přes přechod pro chodce, aniž byste se na spolupráci předem domluvili. Není třeba člověka se zrakovým postižením strkat násilně do tramvaje a už vůbec není žádoucí jej samovolně chytat a nějak se jej dotýkat, aniž by on s tímto jednáním souhlasil. Chcete-li tedy pomoci, jemně se dotkněte paže, oslovte postiženého a zeptejte se, zda potřebuje pomoct. Další komunikace se již bude dále odvíjet dle toho, jak bude výpomoci třeba či netřeba. Chápu, že jistě chcete být nápomocní, ale vytržení ze soustředění, držení člověka a úprk s ním do neznáma není to správné řešení. Však v tu chvíli člověk, co nemá zrakovou kontrolu, absolutně neví, co se s ním děje, kdo se ho zmocnil a co s ním zamýšlí… Na tomto místě připomínám i svévolné sahání na vodicího psa v domnění, že psovod to stejně nevidí…Nedělejte to.

S tím souvisí i upozornění na nebezpečí. Vodicí pes má naučeno stavět až úplně u okraje vozovky, u označníku, u kraje schodů. Často tedy kolemjdoucí vykřikují slova jako pozor, bacha…Takovým náhodným výkřikem však způsobíte spíše škodu nežli užitek. Protože ten, který nevidí, začne panikařit, jelikož neví, jaké nebezpečí na něj útočí. Můj táta tohle dělá stále – jdeme, najednou zazní: bacha. Začnu se ošívat, hledám nebezpečí a nevím, čí jsem. Stačí říci: jede kolo, výmol, nerovnost, sloup…Pokud se jedná např. o vozovku, tak zakřičet: auto, stůj. Je-li více času, tak říci: zprava paní, zleva strom, stůj auto aj. Obecnému upozornění se však vyvarujte, může být totiž nebezpečné.

Problém v komunikaci nastává, když se baví skupina o něčem, co je vizuální – ukazují si foto, ukazují na nějaký předmět, co je viditelný, ale nikdo ani nenaznačí, co je obsahem. A tak zrakově postižený tápe a neví, o čem se mluví. Stačí stručný popis, aby si mohl udělat představu a zapojit se do hovoru. Toto se ale děje často i u samotných lidí, co mají zrakový hendikep na sociálních sítích. Všichni ví, že většina jejich přátel má zrakové postižení, a přesto postují fotky, u kterých napíšou: odpoledne u nás doma, takhle jsem dopadl… A vy se pak můžete pouze domýšlet, co se děje, když obsah fotografie nevidíte. Sociální sítě mají funkci tzv. alternativního popisu fotografie, kde stačí stručně napsat, oč na fotce běží. Je jasné, že když napíšete, že jste odpoledne strávili na Karlštejně, že na fotkách je asi výlet, ale pokud napíšete, tak tohle jsem si dnes pořídil, tak to může být vlastně cokoli. Krátké popsání obsahu fotografie nezabere tolik času a zrakově postiženému to udělá obrovskou službu.

Tohle je věc, která mě rozčiluje stále a pořád se děje i u těch, co vědí, že nevidím. Ahoj…Dobrý den…Já nemám věšteckou kouli a pokud se nevídáme pravidelně, tak opravdu nepoznám celý svět po hlase. Kolikrát také odpovídám na pozdrav, který vůbec pro mě nebyl. Proto tedy za pozdrav doplňte ideálně jméno toho, koho zdravíte: Ahoj, Lindo, tady Lenka. A já už si člověka zařadím. Pokud ani na Lenku se nechytnu, ale vím, že byl pozdrav na mě, a tak se dotyčné dotážu, odkud se známe. Pokud jsme se neviděly delší dobu, je žádoucí doplnit i tu informaci o tom, kde jsme se poznaly nebo odkud se známe. Nebudu pak v nejistotě, zda jsem měla či neměla zdravit a kdo to vůbec byl. A už vůbec nezkoušejte zrakově postiženého, zda vás pozná. Nejsme děti a takové hry nejsou důstojné pro nikoho. Takže hádej, kdo jsem? Ty nevíš, kdo jsem? Ty jsi mě fakt nepoznala…, není zajímavé ani jako vtip.

Zrakově postižený člověk má problém se zrakem, nikoli sluchem (nemyslím teď kombinované vady), není ani nikterak zbaven svéprávnosti. Rozhoduje sám za sebe, vyřizuje si své záležitosti na úřadech, v lékařských zařízeních, ve škole, v zaměstnání. Podepisuje důležité dokumenty, uzavírá smlouvy. Protože má problém se zrakem, tak chodí i na místa, kam cestu nezná, nebo prostě jednoduše sám nechodí, nebo sám zrovna jít nechce, jelikož kurz prostorové orientace je poměrně fyzicky i psychicky náročný, tak ne každý zrakově postižený jej absolvuje. Pro tyto účely existuje v České republice sociální služba, a to služba průvodcovská. Většinou je zpoplatněna a spočívá v tom, že si na určitou hodinu objednáte doprovod, který vás zkušeně doprovodí na vámi určené místo, pomůže vám s orientací na místě určení, ale za zrakově postiženého v daném místě nic nevyřizuje, nepodepisuje, ale ani nepřijímá informace týkající se osoby samotného postiženého. Může přijmout informaci, na jaké místo zrakově postiženého posadit, do jakých dveří jít, může pomoc s lístečkovým systémem či pomoct najít jméno na dveřích kanceláře…Zde však jeho pomoc končí, nejedná v záležitostech postižené osoby, a tak úředník, lékař, sociální pracovník nejedná s ním, ale s osobou, která přišla vyřizovat náležitosti. Není tedy v žádném případě přijatelné, aby někdo hovořil v přítomnosti dané osoby o ní ve 3. osobě. Ať se paní posadí, ať se paní podepíše, paní rozumí, co se říká? Vždy mluvíme na samotného zrakově postiženého nikoli na jeho doprovod, vše řešíme s ním a jednáme s ním důstojně jako se sobě rovným.

Člověk, který nevidí, preferuje ve svých věcech pořádek. Není to pořádek ve smyslu toho, že by oblečení muselo být seřazené ve skříni v komíncích, že by hrnce musely stát jako vojáci v řadě podle velikosti či snad že se nesmí nikde nacházet ani zrnko prachu. Tento pořádek má charakter systému, který vyhovuje zrakově postiženému. Jeho věci mají přesně takové místo, které mají mít. A je úplně jedno, že to místo nezapadá do představy někoho dalšího. Když nevidíte a zanecháte sluchátka vlevo od rychlovarné konvice, tak chcete, aby tam byla, až je budete potřebovat. Uvedla jsem záměrně tento nepraktický příklad, jelikož asi málokdo nechává sluchátka odložená vedle konvice. Tudíž se stává, že ten, kdo s vámi bydlí v domácnosti či přijde na návštěvu (většinou matka), má tendenci nepřirozeně odložené věci odnášet na nějaká praktičtější místa, např. k monitoru počítače, který je navíc v jiné místnosti. Ano, jistě, logiku to má, a i to vypadá více upraveně a uklizeně. Ovšem nikoli ve světě člověka se zrakovým hendikepem. A tak jsem velmi rozladěná, když ráno hledám kartáč na vlasy, který má své dané místo. To, že ho manžel s dcerou položili na skříňku v rámci koupelny, je jedno, protože pro mě, když nevidím, je to tak velký prostor, že stejně musím zavolat a optat se, zda neví, kde ten kartáč je. Když se spoléháte, že tam ta věc je a ona není, pak vám to naruší plány a postupy toho, co děláte, když věc, co potřebujete, chybí. Tyto příklady jsou maličkosti, ale může se to týkat důležitějších věcí jako jsou peníze či klíče.

Uvedla jsem opět pár příkladů ze života se zrakovým hendikepem, které se při interakci se zrakově postiženým objevují v hojné míře. Pokud se těmto chybám vyvarujete, pak ti, kterých se to týká, to jistě velmi ocení.