Článek
Ještě na základní škole byl můj slabozraký stav stabilizovaný. Navštěvovala jsem speciální základní školu v Plzni, a to pro žáky se zrakovým postižením. Na tuto školu vzpomínám velmi ráda, jelikož jsem se tam po celou dobu studia cítila spokojeně a šťastně.
V době absolvování základní školy jsem se krom neustálých narážek a pošklebků od vrstevníků kvůli silným brýlím necítila nikterak vyloučená z kolektivu. Pravda je, že kvůli křehkosti oka jsem se nemohla věnovat všem sportům, co bych si přála, ale i tak zbýval prostor na tělesné aktivity, ve kterých se dalo vybít. Na základní škole jsme jezdili jednou ročně na tzv. Sportovní hry zrakově postižené mládeže, kde se setkávali lidé se stejným handicapem a poměřovali své síly v disciplínách jako zdraví lidé bez handicapu. Každý dostal přidělenou disciplínu, která byla slučitelná s jeho zrakovým postižením. Pro mě připadalo v úvahu plavání a hod kriketovým míčkem. A v těchto disciplínách se mi dařilo – stupně vítězů byly několikrát pokořeny, ať v hodu míčkem, či jedné z plaveckých disciplín.
Dařilo se nám i v kolektivním sportu goalballu, což je kolektivní míčový sport, který hrají lidé se zrakovým postižením. Byli jsme v tom nejlepší a naše škola si několik let po sobě odnesla pohár pro vítěze turnaje.
S příchodem na střední školu se zrak začal horšit, zbytky zraku, co jsem měla, začaly slábnout a s tím přicházela omezení, která měla zamezit progres slepnutí. Aby toho nebylo málo, tak mi v té době lékaři diagnostikovali vážné autoimunitní onemocnění (revmatoidní artritida a Sjögrenův syndrom), která napadají především klouby. Léčit nejdou, lze je jen potlačit symptomy pomocí vysokých dávek kortikoidů. Smířena s tím, co se děje, pokračovala jsem horlivě ve studiu, neboť vzdělání má pro člověka v životě velkou hodnotu. Můj zdravotní stav se stabilizoval, ale po sportovních výkonech a solidní fyzičce na konci ZŠ nebylo ani vidu.
Co se týče studia na gymnáziu, tak jsem jej absolvovala jako integrovaná, to znamená, že jsem byla součástí intaktního kolektivu. I přes to, že jsem seděla v první lavici, jsem na tabuli neviděla. Vše jsem tedy doháněla po vyučování, neustále něco dopisovala, půjčovala si sešity. Naštěstí jsem měla štěstí na skvělé lidi kolem sebe jak třídního učitele, tak ostatní pedagogy, kteří se s výzvou v podobě handikepované studentky vypořádaly báječně. Netvrdím, že pro mě byla studium procházka růžovým sadem, ale tvrdou pílí a odříkáním jsem studovala s velmi dobrým prospěchem. Vyučující se učili mi nosit písemné testy ve zvětšené formě či mě zkoušeli ústně. Pan zeměpisář ani po třech letech zeměpisu nepochopil, že tu slepou mapu opravdu nevyplním, tak mi stále sázel pětky, ale třídní učitel to již nějak vyřešil.
Čtyři měsíce před maturitou mě na přechodu pro chodce při přecházení na zelenou srazil mladý řidič ve svém nablýskaném Land Roveru - vím to jen z vyprávění, na nehodu a celý týden po ní si dodnes nevzpomínám, stalo se to roku 2001. Krom přeraženého svalu v ruce a polámaných žeber jsem měla velmi silný otřes a kontuzi mozku. Lékaři nevěděli, zda mě budou operovat, či zda si tělo se sraženinou v hlavě poradí… A naštěstí poradilo. Přišla jsem sice o čich a chuť, ale stále mi to skvěle myslelo, a to byla výhra. Největší daň za nehodu se měla teprve dostavit.
Zapomněla jsem zmínit, že v 8. třídě na ZŠ jsem definitivně přišla o zbytek zraku na pravém oku. Měla jsem tedy jedno oko slepé a druhé těžce slabozraké, což mi umožňovalo samostatný, leč opatrný pohyb bez doprovodu a bílé hole. Několik týdnů po nehodě jsem začala ztrácet zrak na svém jediném vidoucím oku. Sítnice neunesla tak silný otřes mozku a začala se odchlipovat. Čekalo mě několik operací, vidění se horšilo a horšilo. Do maturity zbývaly dva měsíce.
Do toho nebyl čas připravovat se na blížící se maturitu. A ani to nešlo. Do té doby jsem četla zvětšený černotisk a najednou vnímala jen obrysy. V tomto náročném období, kdy jsem věděla, že s okem bude práce na roky a roky, ne v tom smyslu, že by se to zlepšovalo, ale v tom, že bude náročné udržet stav dosavadní, jsem šťastně odmaturovala, neboť se mi vyplatilo to šprtání a mnoho věcí jsem si pamatovala z hodin tak, že jsem odešla s maturitním vysvědčením z gymnázia, ačkoli moje příprava na maturitní zkoušku trvala asi 3 dny, a to tak, že mi moje maminka přečetla pár náhodně vybraných otázek a šlo se ke zkoušce.
V následující době jsem se dostala na vysokou školu a soustředila se na to, jak vnímat svět zbylými smysly. Učila jsem se ovládat nové technologie, které jsou určené pro lidi se zrakovým handicapem. Vlivem stresu a zátěže na tělo v této době jsem zhubla z 65 kg na 52 při výšce 177 cm.
Když jsem odmaturovala, začali jsme zjišťovat, jak vůbec budu absolvovat přijímací řízení, když na to nevidím. Začaly jsme tedy s mojí mámou obvolávat příslušné fakulty a informovat se, jak by mi mohly s tištěným textem pomoci, jak by mohly přijímací řízení zpřístupnit. Pedagogická fakulta ZČU řekla, ať absolvuji řízení třeba příští rok, až se můj stav zlepší. Právnická fakulta řekla, že bohužel nemá žádné řešení, a tak se nemůžu přijímacího řízení zúčastnit. Zbývala mi pouze fakulta humanitních studií, na kterou jsem měla přihlášku také podanou. Zde pan proděkan řekl, že v tom absolutně nevidí problém, ať se mnou maminka přijde, že si nás posadí do předních lavic, budeme si moci spolu předčítat a vyplňovat přijímací test. Na jednu stranu mě to potěšilo, na druhou stranu jsem byla zhrozena z toho, že ostatní fakulty nemají nejmenší zájem o to, aby u nich člověk mohl studovat, a získat tak potřebné vzdělání. Nevidíš = nestuduješ.
Přijímacího řízení jsem se určitě chtěla účastnit, jelikož jsem v situaci, v jaké jsem byla, neměla stejně žádné budoucí plány. Dostaly jsme pohodlné místo k sezení, mamina mi předčítala text, odškrtávaly jsme odpovědi. Dokonce se nás na konci zeptali, jestli ještě nepotřebujeme prodloužit časový limit. Upřímně jsem moc nedoufala, že by mohlo přijímací řízení dopadnout v můj prospěch. Avšak stalo se. Byla jsem přijata. V tu chvíli jsem však nevěděla, zda mám mít radost nebo plakat.
Jak jistě víte, každá hodina na vysoké škole se koná v jiné třídě, dokonce i v jiné budově a dokonce i v jiné části města. Jak se tam budu dostávat? Jak budu přejíždět? Jak si budu psát poznámky, když na to nevidím, když psaný text rukou nepřečtu? A v té době jsem neměla k dispozici žádný digitální zápisník, žádnou kompenzační pomůcku, kterou bych se svým zrakovým handicapem mohla při studiu využít. A tak jsme museli improvizovat. Celá rodina.
Protože bych zůstala sedět doma a neměla bych žádné vyžití, neměla bych čím trávit čas, rozhodla jsem se to zkusit. Když by studium nevyšlo, nebylo by se čemu divit za daných podmínek. A tak přišla na řadu babička. Domluvily jsme se, že mě každý den bude doprovázet do školy, dopoledne bude někde courat po městě, bude mě doprovázet při přecházení mezi hodinami do té doby, než si najdu přátele, kteří by mi v tomto pomohli.
První týdny byly velmi náročné. Moje babička pro mě musela ráno jezdit, pak jsme jely do školy, poté zůstávala ve škole, seděla na lavičce, pak mě zase vyzvedla a šly jsme na další hodinu do jiné budovy či jiné části města. Bylo to velmi náročné a stresující. Nutno zdůraznit, že v době, kdy jsem studovala, nebyli k dispozici žádní asistenti, o průvodcovství jsem neměla v té době ani tušení.
Postupně si spolužačky začaly všímat, že nejsem standartní student, a tak jsem se svěřila, že nevidím, že mám studium hůře zpřístupněné, seznámily jsme se, a tak babičky doprovod přestal být časem potřebný. Já získala nové přátele, nové kamarády, kteří mi hodně pomáhali.
Co byl další problém, jak si zapisovat poznámky? Ze začátku jsem neměla kamarádky, které by mi poznámky půjčovaly. Bylo tedy třeba svépomocí poznámky zapisovat. Proto jsem je psala vlastní rukou bez toho, aniž bych je po sobě přečetla a mohla si tak ověřit, co tam píšu. Když bylo slovo, kterému jsem nerozuměla, nebo bylo napsáno na tabuli, tak jsem prostě vynechala mezery. Moje máma a moje teta se dělily o mnou napsané poznámky a po večerech, po práci, je přepisovaly do počítače. Abych je pak mohla číst hlasovým výstupem. V té době jsem ke kompenzaci zraku vlastnila pouze počítač s hlasovým výstupem.
Dovedete si to představit, moje máma se starala o mě, o mého mladšího bratra, večer přepisovala moje poznámky, chodila do práce. Taktéž teta. Skoro každý den jezdila k nám, rozdělovaly si s mámou poznámky, která co přepíše. A pak zase jezdila zpátky s přepsanými poznámkami. Tenkrát jsem ještě nepracovala hbitě na internetu s odečítačem obrazovky, nestahovala jsem přílohy z mailů, a tak se vše nosilo na flashkách. A co ty mezery, které jsem nechávala v psaných textech? To jsem zase vyndala pak ve škole a kamarádky mi dopisovaly to, co jsem vynechávala. Tiskla jsem si hodně velká písmena, a tak jsem měla přepsané poznámky vytištěné velkým písmem a četla jsem je horko těžko s lupou do ruky. Ale abych mohla vždy doplnit to, čemu jsem hodně nerozuměla, bylo třeba přinést to kamarádkám, aby viděly souvislosti a věděly, kam co mají doplnit. Bylo to velmi náročné a vyčerpávající.
V době zápočtu a zkoušek pak bylo třeba řešit, jak napíšu test, když na to nevidím. Musela jsem tedy obcházet vyučující, říkat jim, že nevidím, zda bude možné si přivést doprovod či zda můžu absolvovat zkoušku ústně. Někteří se k tomu postavili velmi statečně, a domluvili jsme se hned na první dobrou. Jiní se napřed divili, potřebovali si informace ověřovat na studijním oddělení, a až pak se rozhodli. Když jsem žádala po vyučujících texty v digitalizované formě, tak jich spousta řekla, že to je jejich know-how a že mi texty rozhodně neposkytnou. A tak jsem neustále bojovala.
Vtipné bylo, že jsem několikrát absolvovala ústní zkoušku v čase, kdy celá posluchárna psala test. Takže já si povídala s vyučujícím, ten mě zkoušel, a posluchárna si zapisovala test. Samozřejmě vyučující nemohl stíhat hlídat píšící studenty a poslouchat mě. A tak moje zkoušení dalo krásně prostor k tomu, aby mohli opisovat a radit se. Ale nedalo se nic dělat. Někteří byli natolik svolní, že mohla přijít opět moje mamka, a zapisovaly jsme testy společně. Jiní se například divili, vy nevidíte, tak o tom jsem nikdy neslyšela. A já musela vysvětlovat, že přece není nemožné, aby člověk, který nevidí, studoval. Jiní zase byly naprosto skvělí, snažili se mi pomáhat, velmi mi vycházeli vstříc a byli lidsky velmi příjemní.
Postupem času si vyučující zvykli, samozřejmě se každý semestr našel někdo nový, kdo mě ještě neznal, a bylo třeba opět vysvětlovat, jak se se mnou věci mají. Jak čas plynul, tak se situace začala usazovat. Bakalářský obor jsem zvládla s ostatními studenty za 3 roky studia, absolvovala jsem státní závěrečnou zkoušku + obhajobu bakalářské práce.
Všichni jsme samozřejmě chtěli absolvovat i magisterský obor, zde už problém nebyl, na všechny obory, kam jsem měla podanou přihlášku, mi umožnili přivést si někoho, s kým test napíšu. Protože všechny moje kamarádky dělaly ty samé přijímačky jako já, šla se mnou opět moje mamka. Na magisterské studium jsem se dostala úplně v pohodě. A tak jsem mohla nastoupit na obor sociální a kulturní antropologie. Bakalářský obor jsem vystudovala Humanistiku, tj. humanitní vědy.
Na magisterském studiu bylo již vše snadnější, už jsem vše znala, jak to chodí na vysoké škole. Měla jsem i notebook s hlasovým výstupem, který jsem nosila do školy, už i moji kolegové zapisovali přednášky digitálně. A tak jsme si zápisky vyměňovali, moje máma a moje teta už nic nemusely přepisovat. Už jsem si tedy studovala samostatně, nemusela jsem tím zatěžovat celou rodinu. Kamarádky mě doprovázely do školy i ze školy, měly jsme prostě skvělou partu, která mi v tomto hodně pomohla.
Doktorské studium už pak bylo víceméně individuální, na přednášky, které byly skupinové, jsem již trefila, tam už mě doprovázel můj vodicí pes. I když i tam se našel jeden profesor, který nedokázal pochopit, že nevidím, a na dotaz, zda by mohl texty posílat v jiném formátu, než PDF (obrázek) mi řekl, že bohužel, že přes PDF vlak nejede, a že ho to nezajímá. I tak jsem se s tím poprala, leč mi způsobil problémy, ale nedala jsem se. Na doktorském studiu jsem již měla více kompenzačních pomůcek a studium mi bylo tak víc zpřístupněno, i když stále nebyl k dispozici žádný asistent, žádné centrum, které by se staralo o studenty se speciálními vzdělávacími potřebami.
Po ukončení mého studia mě Západočeská univerzita oslovila s tím, zda bych tam nechtěla pracovat a právě pomáhat při zrodu centra, které se věnuje studentům se speciálními vzdělávacími potřebami. A tak tam od roku 2013 nárazově působím, a snažím se o to, aby studenti se zrakovým handicapem nemuseli zažívat při studiu to, co já. Aby se vyučující nedivili, že student nevidí, aby mu poskytli materiály v digitalizované podobě, aby takový student měl asistenta, který mu bude pomáhat při prostorové orientaci a při zapisování přednášek. Aby pro něj získávání poznámek nebylo stresující, aby se takový student mohl soustředit pouze na studium a ne na to, jak získá poznámky, jak se domluví s vyučujícím a zda nebude svým zrakovým handicapem příliš stigmatizován.
Díky všem nabytým zkušenostem, díky absolvování kurzu prostorové orientace jsem se dostala do organizace Tyfloservis. Kde jsem jednak absolvovala několik kurzů ke zlepšení své soběstačnosti a samostatnosti, ale také jsem získala nové přátele. Začala jsem se účastnit různých osvětových a veřejných akcí Tyfloservisu jako dobrovolník, předávala jsem své zkušenosti studentům sociálních oborů, pracovnicím na úřadech, ale i těm, kteří potřebovali slyšet podobnou životní zkušenost. Získala jsem nové dovednosti, znalosti, rozvíjela jsem své schopnosti, pracovala jsem na sobě. Od roku 2016 jsem součástí pracovního týmu plzeňského Tyfloservisu, kdy jsem v rámci svého zaměstnání absolvovala kurz pracovníka v sociálních službách. Práce pro Tyfloservis je pro mě srdeční záležitostí. Naplňuje mě práce s lidmi, ráda předávám své zkušenosti dalším, chtěla bych lidi motivovat a inspirovat k tomu, že i s handikepem se dá žít kvalitní a spokojený život.
