Ztráta anonymity zrakově postiženého

Přijetí bílé hole je stále velké téma mezi lidmi se zrakovým postižením. Hlavně mezi těmi, kteří přišli o zrak během svého života, a řeší to, zda je již správný čas chodit s bílou holí. Označení se holí do jisté míry souvisí s tím, že člověk přijal své postižení jako svou součást, což není zcela jednoduché a jednoznačné zvlášť, když byl jedinec předchozí část života zdráv bez jakéhokoli omezení.

Tím, že člověk přijme bílou hůl jako pomůcku k samostatnému pohybu či jako prostředek označení toho, že má vážné zrakové znevýhodnění, ztrácí svoji anonymitu. Osoba označena holí dává tímto jasně najevo, že má problém se zrakem, a tak okolí vidí, že člověk, který předtím hůl nenosil, najednou hůl má. Zájem okolí o náš stav pak budí emoce a otázky na naší osobu mohou být nepříjemné a nevyžádané.

Je pravda, že pokud člověk řeší náhlé zhoršení zdravotního stavu, snaží se učit nové metody a postupy, jak činit denní záležitosti bez zrakové kontroly, že případný zájem okolí může být nepříjemný. Kolikrát by chtěl člověk prostě splynout s davem, což za přítomnosti hole nejde. Proto tedy často slýchám, že proces přijetí hole teprve u daného jedince probíhá, že ještě nenašel sílu hůl do ruky vzít, ale také, že ví, že by hůl měl nosit, jelikož jeho zraková ostrost je opravdu mizerná, ale že nemá dostatek sil na případné komentáře a otázky od sousedů a známých. Určitě takový člověk nechce slyšet slova lítosti, což je také velmi časté, nechce na potkání najednou vysvětlovat, proč náhle nosí hůl… A tak někteří se zrakovým postižením mají stále obavy vzít hůl do terénu či se veřejně mezi lidmi holí označit.

Podobně může nastat nepříjemná situace při návštěvě nového zařízení či prostoru, kde nevidomý ještě nebyl, a tak je žádoucí jít na místo s doprovodem. Příkladem může být návštěva bazénu, kdy bylo třeba sejít o patro níže do dámských šaten, říci obsluze, že nevidím, že jdu s doprovodem, zda může pracovník zavolat plavčíka, který nám umožní vstup pro OZP. Stávalo se, že zazněly pochybnosti, zda může nevidomý do bazénu, jak to plavčík uhlídá aj. Už ten proces vysvětlování, obhajování a konstatování od plavčíka, když nás pouštěl dovnitř: „Vy jste ta slepá…?“ není nikterak příjemný.

Obdobné zkušenosti mám z různých ordinací lékařů. Většinou bych čekala, že když uvidí ženu s bílou holí, že přispěchají na pomoc a odvedou si mě tam, kam je třeba. Ale většinou se právě ozve vyvolání jména, a tak jde doprovod se mnou alespoň na místo, kde mě usadí… Již za těch pár vteřin slyšíme poznámky ve smyslu, aha, paní nevidí… Na konstatování toho, že nevidím, není nic špatného. Ale mluvčí by měl hovořit na mě nikoli o mně. Stačilo by tedy říci, to jsme nevěděli, že jste nevidomá, už se o vás postaráme…

Asi si řeknete, že nikdo nemůže vědět vše, což je samozřejmě pravda. Ale ve zdravotnických zařízeních či institucích, kde pracují s postiženými lidmi bych čekala více empatie a zkušeností, protože přece postižení lidé chodí do ordinací a na úřady, kde pracují lékaři a sociální pracovníci, kteří prošli poměrně významnou edukací na toto téma.

Vysvětlování také nastává při různých telefonátech, kdy se můžete dozvědět, ať si pro danou věc přijdete hned či že se uvolnilo místo, že na vyšetření lze dorazit za hodinu. Pak je třeba vysvětlit, že jste člověk, který nevidí, že nemáte domluvený doprovod, že trasu neznáte, zda tedy můžeme zvolit jinou variantu. V důsledku toho se pak můžete dozvědět, že je překvapivé, že telefonujete, když na to nevidíte, a tak opět vysvětlujete, že vyřídit si telefonické, emailové či SMSkové záležitosti je díky asistivním technologiím dnes zcela běžné pro lidi se zrakovým hendikepem.

Stalo se mi nejednou, že jsem se šla bavit s přáteli do společnosti. Pochopitelně jsem měla při sobě hůl či mluvící telefon. Vždy se našel někdo, koho to zaujalo. Není na tom nic špatného. Chápu obdiv k něčemu neznámému a novému, ale věřte mi, že se jdete večer bavit nad novými módními trendy, nad novinkami v kině, nad novými drby, a nechcete dělat osvětu, proč ten telefon mluví tak rychle, jak se mi stalo, že nevidím, jak si čtu maily aj. Náš hendikep je s námi stále, s někým od začátku jeho života, a tak kvitujeme čas, kdy se o něm nechceme bavit, nechceme si jej stále připomínat, ačkoli je naší součástí, ale také možná právě proto, že je to naše nedílná součást, a tak je lepší probírat malicherné maličkosti všedního dne.

Text měl být takovým pohledem na hendikep ve smyslu toho, že i když člověk dělá osvětu, je smířen a přijal v rámci možností své postižení, že i jemu nemusí být příjemné stále upozorňovat na to, že je znevýhodněný a odrážet někdy přehnané reakce okolí. Také je třeba si uvědomit, že pro ty, kteří mají postižení krátce to může být v určitých ohledech frustrující a nepřekonatelné, ať se to týká situací okolo přijetí hole či obhajoby sama sebe.