Článek
Když se mluví o sexuálním zneužívání v církevním prostředí, často se myslí především na samotný čin. Málokdy se ale otevřeně hovoří o tom, co přichází poté, kdy se oběť odváží o svém zážitku promluvit. Setkala jsem se s tím, že i lidé, kteří by měli být podporou - duchovní autority, členové komunity, někdy i rodina – místo porozumění často reagují nedůvěrou, bagatelizací či dokonce obviňováním oběti. Tento proces se odborně nazývá sekundární viktimizace, a v církevních společenstvích má podle mé zkušenosti zejména destruktivní dopad.
Dlouho jsem si myslela, že otevřené přiznání problému je dostatečné a že instituce či komunita budou reagovat spravedlivě. Jenže realita bývá jiná. Organizace často upřednostňují ochranu své reputace, mlčí nebo redukují závažnost události, aby „nevystavily na odiv“ selhání svých představitelů. Oběť se pak nejen cítí zraněná samotným zneužitím, ale ještě více traumatu přidává pocit nepochopení, izolace a viny.
Jedním z nejcitlivějších aspektů nastává v momentu, kdy oběť začne věřit, že je trestána Bohem nebo že se situace stala kvůli její vlastní vině. Tento jev se děje zejména právě tam, kde instituce mlčí, minimalizují závažnost události či je zneužita náboženská rétorika. Zpověď, duchovní poradenství či osobní vztah s Bohem jsou pro oběť důležité a intimní, ale pokud se zde projeví nátlak, manipulace nebo nepochopení, Bůh se paradoxně může stát zdrojem strachu a pocitu viny, místo aby byl oporou a útěchou.
Dopady sekundární viktimizace na důvěru oběti a komunitu
Osobně jsem si uvědomila, že sekundární viktimizace je často ještě bolestivější než samotný čin, jelikož dlouhodobě podkopává důvěru oběti v lidi a instituce, které měly být ochranou. Je to ticho, nevěra slovům oběti, opakované odmítání nebo minimalizace problému. A právě to mlčení, snaha zachovat „bezúhonný obraz“ organizace, je jedním z největších tabu současných církevních společenství.
Myslím, že přístup k obětem musí být postavený na empatii, respektu a bezpodmínečné podpoře. Nejde o to, aby instituce hledaly jen své pohodlí nebo omlazovaly reputaci, ale aby skutečně naslouchaly a chránily lidi, kteří byli zraněni. Každý, kdo se odváží o svém zážitku promluvit, potřebuje slyšet: „Věřím ti. Není to tvoje vina. Nepřijdou za tebe důsledky.“ A zároveň potřebuje jasnou cestu k odborné pomoci – psychologické, právní a sociální.
Pomoc obětem začíná u každého z nás
Z vlastní zkušenosti i z rozhovorů s odborníky vím, že největší sílu má konkrétní, lidská reakce. Každý z nás - ať už jsme věřící, členové společenství nebo lidé mimo něj - má možnost přispět k tomu, aby se oběti cítily v bezpečí a nebyly znovu zraňovány.
Co skutečně pomáhá:
- Otevřeně mluvit o problému. Mlčení nechrání víru, ale posiluje strach. Transparentnost a otevřenost dávají signál, že oběti nejsou samy.
- Naslouchat s respektem a důvěrou. První reakce po sdílení traumatu rozhoduje o tom, zda se člověk uzavře, nebo začne proces uzdravení. Slova typu „Věřím ti, není to tvoje vina“ mohou mít léčivý účinek.
- Pomáhat s vyhledáním odborné podpory. Sdílet kontakty na linky důvěry, krizová centra, terapeuty nebo organizace, které se specializují na pomoc obětem zneužívání.
- Vzdělávat sebe i ostatní. Znalost tématu, varovných signálů a vhodné reakce snižuje riziko dalšího zraňování.
- Podporovat bezpečné prostředí. Vytvářet prostor, kde se lidé mohou svěřit bez obav z odmítnutí, zlehčování nebo ztráty důvěry komunity.
I malý krok jako vyslechnutí, podpora nebo prosté „věřím ti“ může být pro oběť začátkem cesty k uzdravení.
Pomoc obětem nevychází z institucí, ale z lidského přístupu. Církev i jednotlivci musí společně usilovat o to, aby každé svědectví bylo slyšeno, přijato a chráněno. Skutečná obnova víry nezačne modlitbou, ale nasloucháním těm, kteří byli umlčeni. Mlčení chrání viníky, ne víru.
Odkazy na pomoc
Pokud jste vy nebo někdo z vašeho okolí zažil sexuální zneužívání, je důležité vědět, kde hledat podporu a bezpečí:
Bílý kruh bezpečí – www.bkb.cz
Někdo Ti uvěří – https://www.nekdotiuveri.cz/
ROSA – www.rosa.cz
Persefona – www.persefona.cz
