Ukrajinští uprchlíci v ČR: Od velkorysé pomoci k sociálním výzvám

V tomto textu bych ráda odhlédla od příčin konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem a věnovala se pouze jeho důsledkům v podobě ukrajinských uprchlíků na našem území. Skutečnost, že sem Ukrajinci utíkají, je naprosto logická, a věřím, že za podobných okolností by se tak zachovala většina Čechů. Samozřejmě, v době začínající krize se neřešilo, kdo je jak konfliktem postižený, a tak možnost útěku do Česka využili i ti, jejichž motivace byla více ekonomická než bezpečnostní. Chápu, že v dané době bylo podstatnější rychle pomáhat než provádět důkladné prověrky příchozích.

Od obdivuhodné a velkorysé pomoci Ukrajincům jsme se však dostali do bodu, kdy není téměř možné Ukrajince konstruktivně kritizovat, aniž by si člověk vysloužil proruskou nálepku. S tímto stavem zásadně nesouhlasím a myslím si, že je možné Ukrajinu proti Rusku podporovat, zároveň ale otevírat nepříjemné otázky a vznášet kritiku, pokud je potřeba.

Mám pocit, že zásadním problémem je - podle mě účelové - zkreslování jejich počtu zde v České republice. Z dostupných zdrojů je zřejmé, že by se v současné době mělo v České republice nacházet přibližně 550 tisíc Ukrajinců. K červenci 2024 získalo status dočasné ochrany v ČR 613 989 Ukrajinců, z toho by k tomuto datu mělo být aktivních 354 714. Před začátkem konfliktu na Ukrajině žilo v ČR 196 875 Ukrajinců. Nicméně, pokud je zde 550 tisíc oficiálně, kolik jich asi bude neoficiálně? O třetinu víc? Milion? Myslím, že reálné číslo by bylo nepříjemným překvapením pro mnohé a vyvolalo by nespokojenost. V zájmu představitelů státu jistě není ukazovat veřejnosti reálný stav. Proto je v médiích neustále opakováno číslo cca 350 tisíc, bez další specifikace.

Ukrajinci navíc nejsou v České republice rozmístění rovnoměrně, takže ve městech bude jejich podíl vůči občanům ČR ještě výraznější. Kdo bydlí na okraji Prahy nebo větších měst v ČR, mi jistě dá za pravdu, že obzvláště během prázdnin není možné si nevšimnout, jak počet Ukrajinců narostl, se všemi jeho negativními projevy.

Člověk, který se zajímá o své okolí a vnímá svět v souvislostech, si musí klást otázku, jak je možné, že realitní trh dokázal absorbovat takové množství nově příchozích Ukrajinců, zvláště v době, kdy jsou ceny nemovitostí i jejich pronájmu pro mnoho lidí astronomické. Jak je možné, že si tito nově příchozí Ukrajinci všech sociálních kategorií mohli dovolit platit drahý pražský nájem? Kde se vzaly tyto prázdné byty a kde jsou ti, co je obývali před nimi?

Od začátku masivního příchodu ukrajinských uprchlíků se jako výhoda uváděla jejich kulturní blízkost. Na rozdíl od těch, co toto tvrdili, jsem měla možnost vidět ukrajinská města na vlastní oči a vztah běžných Ukrajinců ke společnému majetku je viditelný na veřejném prostoru a užívání společného zařízení na jejich sídlištích. Ano, kulturní blízkost je relativní pojem a Ukrajinský uprchlík je nám bezesporu mnohem bližší než uprchlík ze severní Afriky, Blízkého východu nebo Afghánistánu. Nicméně, tento fakt by nám neměl bránit vidět, že rapidní zvětšování poměru mezi původními obyvateli a nově příchozími Ukrajinci má mnoho projevů, kterých se naše společnost, jak jsme doufali, zbavila již někdy v devadesátých letech.

Konkrétně jde o hluk ukrajinských sousedů, pití alkoholu v parcích a dělání nepořádku, hrubé a s šikanou hraničící chování ukrajinských dětí vůči dětem domorodců apod. Můžete namítnout, že nemálo původních obyvatel se chová bezohledně, dělá nepořádek a soužití s nimi je mnohdy peklem. Nicméně, tito zde již byli, teď jsme si k nim přibrali zástupy dalších.

Za této situace navíc dochází k tomu, že nejsme schopni po Ukrajincích vymáhat ani to, co musí původní obyvatelé dodržovat, jako je například placení za parkování. Pražská sídliště jsou v některých místech zaplavena auty s ukrajinskou značkou, ale donutit je dodržovat stejná pravidla není policie schopna. Dochází to do takového extrému, kdy Ukrajinci dávají najevo, jak jsou si těchto výhod vědomi a považují je za své právo. Chtělo by se říct, že v některých případech se jedná až o demonstraci jakési nadřazenosti.

Jistě, v rámci tohoto tématu muselo dojít ke generalizaci a zjednodušení, nicméně změny ve společnosti a každodenním životě jsou evidentní. Změny, které by mnohdy nemusely nastat, stačilo by vynucovat stejná pravidla pro všechny a očekávat, že se přizpůsobovat bude menšina většině a ne naopak.

Zaznívají hlasy, že jakmile se situace na Ukrajině uklidní a pro všechny uprchlíky by nastal čas vrátit se zpět domů, stejně této možnosti většina nevyužije. Z logických důvodů, mnoho z nich má zde celou rodinu, děti chodí do českých škol a z ekonomického hlediska nedává žádný smysl vracet se zpět. Mnoho obyvatel České republiky přitakává - uprchlíky potřebujeme, kdo bude dělat práci, kterou místní dělat nechtějí? Vzhledem k demografickému vývoji ČR, kdo se bude starat o naše důchodce, kdo bude ošetřovat nemocné v nemocnicích, kdo bude pracovat na stavbách?

Pokud je situace opravdu taková, neměli bychom spíše řešit, proč je taková, místo hledání jednoduchých, ale do budoucna nebezpečných řešení v podobě importu lidí, nekompatibilních s místní kulturou?

Naprosto mimo jiné ignorujeme exponenciální vývoj v technologiích umělé inteligence a její implementace v oblasti robotiky. Je více než pravděpodobné, že jsme na prahu nové technologické revoluce, jejíž důsledky mají ambici vyřešit tyto demografické výzvy, aniž by bylo potřeba řešit je potřebou využívat cizince.