Článek
Slovo dekadence často zní jako moralistní nálepka. V představách se nám vybaví obrazy Říma těsně před pádem, kde se kladl důraz na přepych a nezřízené požitky. Jenže dekadence není jen o přejídání a luxusu. Mohli bychom ji definovat jako únavu, stagnaci a vyčerpání. Instituce ztrácejí důvěru lidí, kultura se točí v kruhu a místo nových vizí se díváme dozadu.
Kultura bez odvahy a technologie, které otupují
Stačí se podívat na popkulturu. Kolik filmů posledních let jsou jen pokračování, remaky nebo komiksové adaptace? Na hudební scéně se střídají nové tváře, ale styl se zásadně nemění. Móda, architektura i design působí, jako by se zastavil čas. Schválně: zkuste odlišit, co vzniklo v roce 1995 a co v roce 2015. Rozdíly nejsou ani zdaleka tak výrazné jako mezi 30. a 50. lety minulého století. Jako bychom ztratili odvahu tvořit něco nového.
Když se zaměříme na pokrok lidstva, žijeme v éře technologií. Jenže jak moc nás opravdu posouvají vpřed? Není pochyb o tom, že internet a chytré telefony změnily náš každodenní život. Ale poslední desetiletí spíše řešíme, jak nás ovlivňují algoritmy, než abychom dobývali vesmír nebo hledali řešení na zásadní problémy lidstva. Jsme zahlceni rychlostí a informacemi, ale chybí tomu všemu hloubka. Nové vynálezy jsou spíše drobné aktualizace systému než revoluční přelomy.
Politika bez důvěry
Podobný úpadek vidíme i v politice. Volební účast klesá, důvěra v instituce je na historickém minimu. Místo vizionářů sledujeme politiky, kteří jen reagují na nálady davu, ale sami nepřinášejí jasný směr. Do popředí se dostávají zprava i zleva extremistická hnutí a populismus. Lidé mají pocit, že se nic nemění, a zároveň se bojí, že by se toho mohlo změnit až moc. A co víc? Většina bohatého světa trpí tzv. politickou sklerózou. Starý politický řád se sice ještě nezhroutil, ale ani se nezrodil nový. Tento mezistav vede k hlubší nedůvěře ve stát a živí populismus na obou stranách spektra. Vlády působí bezradně, trh si jede své, ale postrádáme revoluční impulz.
Diametrálně rozdílné názory vedou k politické paralýze. Roste frustrace, protože se obě strany míjejí už v samotné definici problému. Stav připomínající „válku všech proti všem“ se odehrává přímo v politické sféře a je dalším důkazem společenského chaosu.
Rozpad vztahů a narůstající chaos
Chaos není jen na úrovni státu. Vidíme ho v každodenním životě. Rodinné vazby slábnou, osamělost se stává běžnou a děti tráví více času před obrazovkami než se svými rodiči. Jak upozorňuje konzervativní kritik Daniel Strand, chaos není jen otázkou politického nepořádku, ale představuje hlubší morální problém. Ten začíná v duši jednotlivce a postupně se rozlézá jako rakovina do mezilidských vztahů.
Rozpad lidské duše a vztahů vede k roztříštění do egocentrických, individualistických, požitkářských, narcistických a uzavřených frakcí. Ovládají nás naše touhy a bez vnějšího či vnitřního řádu jsme vláčeni tisíci různými směry. Augustin kdysi popsal člověka jako „nekontrolovatelný svazek tužeb“, a tato vize se dnes zdá být aktuálnější než kdy dřív. Každý si hledá vlastní pravdu a algoritmy nás jen utvrzují v tom, co už si sami myslíme. Postupně ztrácíme schopnost vést dialog.
Každá doba měla svůj „úpadek“
Je fér připomenout, že pocit dekadence není nic nového. Už staří Římané si stěžovali, že jejich mládež je líná a bez cti. Podobné hlasy se ozývaly i v 19. století nebo mezi poválečnými generacemi. Rozdíl je snad jen v globálním měřítku dnešních problémů, kdy se potýkáme s klimatickou krizí, digitální závislostí a geopolitickou nestabilitou. Možná je to lidská přirozenost vidět chaos kolem sebe a mít pocit, že svět směřuje ke svému konci.
Přesto se zdá, že dnešní Západ stojí před zvláštní zkouškou. Nejde o náhlý kolaps, ale o pomalou stagnaci, která se projevuje únavou, politickou nehybností a rozpadem společenského řádu. Jsme tedy svědky dekadence? Tato otázka zůstává otevřená. Důkazů o stagnaci a chaosu nacházíme dost – od kultury přes politiku až po každodenní mezilidské vztahy. Na druhou stranu, právě pocit krize bývá spouštěčem nových vizí a hodnot. Možná tedy nestojíme na konci civilizace, ale na prahu další velké proměny.
Co si o tom myslíte vy?
Zdroje:
