Článek
Diagnóza od stolu
Všechno to začalo nenápadně. Myslel jsem si, že mám sociální úzkost – možná tam i trocha byla, ale rozhodně ne na úrovni klinické diagnózy. Jenže terapeutka místo hlubšího zkoumání rovnou vynesla verdikt: Hraniční porucha osobnosti.
Byl to nesmysl. Nebyl jsem „hraničář“, byl jsem prostě jen kluk, který měl tělo každý den plné benzodiazepinů. Moje náladovost nebyla diagnóza, ale přímý důsledek chemie, která mi kolovala v krvi. Terapeutka mi v podstatě jen dělala legální doprovod při mém pádu. Snažila se mi dávat tu „správnou“ chemii, ale já s ní manipuloval. Bral jsem si od ní recepty na to, co jsem chtěl zrovna vyzkoušet, a ty skutečné vražedné dávky jsem si ordinoval sám přes research chemicals (extrémně silné syntetické náhražky z internetu).
Gram čisté smrti
Vrcholem byla noc, kdy jsem se v totálním emočním vyhoření pokusil o sebevraždu gramem čistého clonazolamu. Následovaly tři dny v kómatu a vypumpovaný žaludek. Doktoři do papírů napsali Rivotril. Vlastně se jim nedivím – clonazolam je názvem podobný clonazepamu (Rivotrilu), ale silou je to úplně jiný vesmír.
Kontext pro představu: Clonazolam je aktivní už od 0,1 mg. Dávka nad 0,4 mg by u většiny lidí bez tolerance vyvolala totální blackout a ztrátu kontroly. Já do sebe tehdy dostal celých 1000 mg.
Systém, který vás krmí jedem
Po propuštění se kolotoč rozjel nanovo. Celkově jsem byl v nemocnicích asi desetkrát a na psychiatriích šestkrát. Pamatuju si hospitalizaci v Ostravě, kde mi došlo, že si můžete kdykoliv vyžádat další benzodiazepiny – stačí říct, že cítíte úzkost.
V mém případě to byl naprostý systémový kolaps. Bral jsem si tablety, schovával je pod jazykem a pak si na pokoji nastřádal třeba 3 mg Rivotrilu naráz místo předepsaných 0,5 mg. K tomu večerní Zolpidem… a personál si ničeho nevšiml. Bylo to, jako by nikdo nečetl moji historii. Kdyby se podívali, muselo by jim být jasné, že mi podávají přesně to, co mě ničí.
Opava: Skutečné dno
Pak přišla zkušenost z Opavy. Předcházel jí nebezpečný mix látek (2-FMA, 3-MeO-PCP a Bromazolam). Sám jsem si zavolal sanitku, protože jsem to chtěl skončit. Třetí den mě převezli do Opavy a tam se to spustilo: brutální abstinenční syndrom.
Celé tělo mě bolelo, křeče mi zkroutily polovinu těla na většinu dne. Bylo to tak intenzivní, že jsem si v těch nekontrolovaných záškubech doslova roztříštil vlastní zuby o sebe.
Reakce personálu? Do papírů mi napsali, že jsem absťák jen „předstíral“. Možná jejich testy ten bromazolam (náhražku z černého trhu) nenašly, protože hledají jen běžné léky z lékárny. Ale i tak mi to hlava nebere. Stačilo se podívat do mé karty na všechny ty hospitalizace, kde jsem byl na benza pozitivní. Nechat mě tam v křečích s rozbitými zuby a tvrdit, že to hraju, bylo naprosté lidské i profesionální selhání.
Sami proti systému
Tahle cesta mě naučila, že v českém systému je člověk nakonec vždycky sám. Experti vás můžou nálepkovat nesmyslnými diagnózami, nechat vás trpět v bolestech nebo vám podávat ty samé látky, na kterých jste závislí – jen proto, že nečtou vaše papíry.
Dnes vím, že jsem si za spoustu věcí mohl sám. Ale také vím, že ti, kteří mě měli léčit, se na mě v tu nejkritičtější chvíli vykašlali.
